Libary

Melodie

Když jsem přijel zpátky do školy, musel jsem ještě čekat, protože poslední hodina nebyla u konce. To bylo perfektní, chtěl jsem přemýšlet o hodně věcech a k tomu jsem potřeboval být nějaký čas o samotě.

Její vůně byla stále ještě v autě. Neotevřel jsem okna, místo toho jsem tu vůni vdechoval, snažil jsem se zvyknout si na tu nepolevující bolest v krku.

Přitažlivost.

Velmi těžko se o tom přemýšlelo. Je to dost složité slovo, má mnoho různých významů a úrovní. Není to stejné jako láska, ale byla to její neoddělitelnou součástí.

Neměl jsem ani ponětí, jestli Bellu přitahuju. (Bude se její duševní ticho ještě zhoršovat, až se z toho zblázním? Nebo existuje nějaká hranice, kterou nakonec dosáhnu?)

Snažil jsem se porovnat řeč jejího těla s řečí těla ostatních – sekretářka, Jessica Stanleyová – ale bezvýsledně. Znaky, které byly průvodcem přitažlivosti – změna pulzu nebo zrychlené dýchaní – mohly spíše ukazovat strach a zděšení místo jejího zájmu. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by myšlenky Belly měly stejný směr jako kdysi myšlenky Jessicy Stanleyové. Vždyť přeci Bella velmi dobře ví, že se mnou není něco v pořádku, akorát netuší o co jde. Dotkla se mojí ledové pokožky a potom rychle ruku odtáhla.

 Ale i tak … když jsem si vzpomněl na představy Jessicy, které mě obyčejně odpuzovaly a nahradil jsem jí Bellou …

Co kdyby to byla Bella, která by si mě představovala s rukama ovinutýma kolem jejího štíhlého těla? Která by chtěla, abych ji přitiskl k sobě a zvedl jí bradu? Která by v myšlenkách viděla, jak jí odhrnuju vlasy z červenající se tváře? Jak jí přejíždím prstem po rtech? Jak se k ní skláním tak blízko, že bych mohl cítit horkost jejího dechu na svých rtech? Jak se blížím více a více a více …

Tohle mě vytrhlo z mého zasnění, věděl jsem, co by se stalo kdybych se dostal takto blízko. Jessica si to živě přestavovala …

Přitažlivost byl obrovský problém, vezmu – li v úvahu, že už i tak mě Bella přitahovala tím nehorším možným způsobem.

Chtěl bych, aby se mi líbila? Jako žena muži?

To byla zlá otázka. Správná byla - měl bych chtít, abych se Belle takto líbil, ale odpověď na tuhle otázku bylo ne. Nebylo by to k ní fér, když já sám jsem nebyl člověk …

Každým kouskem své bytosti jsem toužil po tom být člověkem, abych ji mohl držet v náručí bez toho, že bych riskoval její život. Tak bych mohl rozvíjet svoje představy, představy, které nekončily krví na mých rukou nebo v mých očích.

Moje touha po ní byla neomluvitelná. Jaký druh vztahu bych jí mohl nabídnout, kdybych se jí nemohl ani dotknout?

Položil jsem si hlavu do dlaní.

Všechno to pro mě bylo ještě víc matoucí, protože jsem se nikdy předtím necítil tak lidsky – dokonce ani tehdy když jsem ještě byl člověk, aspoň co si vzpomínám. Když jsem byl člověk, moje myšlenky se točily jen okolo mé vojenské kariéry. První světová válka trvala téměř celé moje dospívání, a když vypukla epidemie chřipky, chybělo mi jen devět měsíců do osmnáctých narozenin .. Z těchto lidských let mi zůstaly jen nejasné pocity, temné myšlenky, které se ztrácely každým dalším desetiletím. Nejvíc si pamatuju na matku, a když jsem si vybavil její tvář, znovu mě zaplavila stará bolest. Vzpomínám si, jak moc nenáviděla budoucnost, do které jsem byl tak nadšený, jak se každý večer modlila, aby ta odporná vojna už skončila. Nepamatuju si žádné další druhy pocitů. Kromě mateřské lásky tu už nebyla žádná jiná láska, pro kterou bych si býval přál zůstat …

Tohle pro mě bylo úplně nové. Neměl jsem ten pocit s čím porovnat.

Láska, kterou jsem cítil k Belle se zjevila z ničeho nic, moje láska k ní byla naprosto čistá a jasná, ale teď začala být pošpiněná. Moc jsem si přál, abych se jí mohl dotknout. Přála si to samé?

Na tom nezáleží, snažil jsem se sám sebe přesvědčit.

Díval jsem se na svoje ruce, nenáviděl jsem jejich tvrdost, chlad, nelidskou sílu …

Téměř jsem nadskočil, když se otevřely dveře na straně spolujezdce.

Ha! Překvapil jsem tě. To je poprvé, pomyslel si Emmett, když nastupoval. „Vsadím se, že si slečna Goffová myslí, že bereš drogy. Poslední dobou jsi naprosto nevyzpytatelný. Kde jsi dnes byl?“

 „Já … udělal jsem dobrý skutek.“

Huh?

Zachichotal jsem se. „ Staral jsem se o nemocné, tedy něco v tom smyslu.“

 To ho ještě více zmátlo, ale potom se nadechl a zachytil její vůni v autě.

„Oh. Opět ta dívka?“

Zakřenil jsem se.

Začíná to být divné.

„To mi povídej,“ zamumlal jsem.

Opět se nadechnul. „Hmm, ta má tedy vůni, co?“

Automaticky jsem zavrčel, ještě dřív než jsem si v hlavě srovnal jeho slova.

„V klidu, jen to konstatuju.“

V tu chvíli dorazili i ostatní. Rosalie zaznamenala pach v autě a zlostně se na mě zadívala. Ještě stále se s tím nesmířila. Přemýšlel jsem, co všechno se jí nelíbí, ale všechno, co jsem z jejích myšlenek slyšel, byly urážky.

Ani Jasperova reakce se mi nelíbila. Stejně jako Emmett i on si všiml, že byla Bella v autě. Ne kvůli vůni, ta je nepřitahovala ani ze zlomku tak jako mě. Stále mě rozčilovalo, že její krev se jim zdá tak sladká. A Jasper neměl tak dokonalou sebekontrolu …

 Alice doskákala na moji stranu auta a natáhla se pro Bellin klíč o auta.

 „Viděla jsem jenom, jak to udělám,“ řekla nesrozumitelně, tak jak bylo jejím zvykem. „Budeš mi muset říct proč.“

„To neznamená, že – „

„Já vím, já vím. Počkám. Už to nebude dlouho.“

Povzdechl jsem si a podal jí klíč.

Jel jsem za ní k domu Belly. Déšť působil jako milión maličkých kladiv, které bubnovaly tak hlasitě, že Bella určitě nemohla slyšet hluk jejího pickupu. Sledoval jsem okno její ložnice, ale ona nevyhlédla ven. Možná tam ani nebyla, neslyšel jsem žádné myšlenky.

Byl jsem smutný, že neslyším aspoň něco, čím bych ji mohl zkontrolovat, přesvědčit se, jestli je šťastná, nebo alespoň v bezpečí.

Alice se posadila dozadu a rozjeli jsme se domů. Cesty byly prázdné, takže to zabralo jen pár minut. Vystoupili jsme z auta a každý jsme se začali věnovat svojí vlastní zábavě.

Emmett a Jasper byli zabráni do svého složitého šachového turnaje. Přitom používali všech osm šachovnic rozložených podél celé skleněné stěny a řídili se svými vlastními komplikovanými pravidly. Nedovolí mi hrát s nimi, jenom Alice se mnou může soupeřit.

Alice odešla k počítači, který byl hned za nimi, v okamžiku jsem slyšel jak se monitor probudil k životu. Alice pracovala na designovém projektu, kterým chtěla vylepšit Rosalin šatník, ale Rosalie jí dnes nepomáhala svými připomínkami, jaký střih a jakou barvu použít, když se její ruka přesouvala po dotykovém displeji (Carlisle a já jsme ho museli mírně vylepšit, když původně reagoval na teplotu). Namísto toho se Rosalie rozvalovala na pohovce a přepínala dvacet programů televize za vteřinu, bez přestávky. Slyšel jsem, jak přemýšlí, jestli má jít a nebo nemá jít do garáže vylepšovat svoje BMW.

Esme byla nahoře a něco mrmlala ke svému novému projektu.

Alice si po chvíli opřela hlavu o stěnu a začala Jasperovi rty naznačovat Emmettovy další kroky – Emmett seděl zády k Alici, takže Alici nemohl vidět. Jasper využil nápovědy a zabavil Emmettovi oblíbeného koně.

A já jsem poprvé po dlouhé době, až jsem se za to styděl, zamířil přímo k nádhernému klavíru, který byl postaven nedaleko od hlavního vchodu.

Jemně jsem přejel prsty po klávesách, testoval jsem výšky. Ještě stále byl perfektně naladěný.

Nahoře se Esme na moment zastavila, naklánějíc hlavu do strany.

 Začal jsem hrát první část písně, která mi dnes v autě zazněla v hlavě, potěšený tím, že to zní ještě lépe než jsem si představoval.

Edward znova hraje, pomyslela si Esme radostně, na tváři úsměv. Tiše vstala od stolu a přešla ke schodišti.

Přidal jsem k tomu ještě další tóny a nechával jsem melodii, aby mě prostoupila.

 Esme se spokojeně usmívala, posadila se na vrchol schodiště a hlavu si opřela o zábradlí. Nová píseň. Je to už tak dlouho … Tak nádherná skladba.

Viděl jsem melodii novým směrem, následovaly další noty.

Edward znovu skládá? Pomyslela si Rosalie a zaťala zlostně zuby.

Přesně v tu chvíli šlápla vedle a já jsem si konečně mohl bez problémů přečíst všechny její skutečné emoce. Konečně jsem viděl, proč tak zuřila. Proč by zabití Isabelly Swanové nepřitížilo jejímu svědomí.

Co se týkalo Rosalie, vždy šlo jen o pýchu.

Hudba náhle ustala a já jsem se zasmál dříve, než jsem si to stihl uvědomit. Když jsem pobaveně vyprskl, rychle jsem si zakryl rukou ústa.

Rosalie se ke mně otočila a v očích se jí odrážela zuřivost.

Emmett a Jasper se na mě také dívali a stejně tak jsem mohl slyšet Esmin zmatek. V mžiku byla dole a střídavě sledovala mě a Rosalii.

„Nepřestávej, Edwarde,“ povzbudila mě po chvíli.

Otočil jsem se zády k Rosalii a začal znovu hrát. Snažil jsem se ovládnout výraz na tváři, když Rosalie přešla nahněvaně přes místnost. Určitě se cítila trapně.

Jestli to někomu řekneš, uštvu tě jako psa

Potlačil jsem další výbuch smíchu.

„Co se děje, Rose?“, zavolal na ní Emmett. Rosalie se neotočila, ale hrdě vypochodovala z domu do garáže, kde si lehla pod svoje auto, jako by pod ním chtěla pochovat.

 „A tohle mělo znamenat co?“ zeptal se mě Emmett.

„Nemám ani nejmenší tušení“, jemně jsem zalhal.

Emmett rozčileně zanadával.

„Pokračuj v hraní,“ naléhala Esme, protože se moje ruce opět zastavily.

Udělal jsem, co chtěla, přičemž se postavila za mě a ruce mi položila na ramena.

Píseň byla neodolatelná, ale stále nedokončená. Chvíli jsem si hrál s přechodem, ale stále mi tam něco nesedělo.

„Je okouzlující. Už má jméno?“ zeptala se Esme.

„Ještě ne.“

„Je v pozadí nějaký příběh? Zeptala se s úsměvem v hlase. Velmi ji to potěšilo a já jsem cítil vinu za to, že jsem tak dlouho zanedbával hudbu. Bylo to sobecké.

„Bude to asi ukolébavka.“ Našel jsem správný přechod, píseň se lehce přenesla no nového směru. "

„Ukolébavka,“ zopakovala.

Na pozadí této písně byl příběh, a jakmile jsem si to uvědomil, všechno do sebe začalo zapadat. Ten příběh byl obraz dívky spící na úzké posteli s tmavými hustými vlasy, které byly divoce rozházené na všechny strany jako mořské řasy, …

Alice odešla od Jaspera a sedla si vedle mě. Svým zvonivým hlasem posadila melodii o dvě oktávy výš.

 „Líbí se mi to,“ zašeptal jsem. „Co si myslíš o tomhle?“

 Přidal jsem i její melodii – prsty mi rychle běhaly po klávesách, abych spojil všechny části dohromady – mírně jsem ji pozměnil, dodal jí nový směr …

 Chytila se a zpívala.

"Ano. Dokonalé," konstatoval jsem.

Esme mi stiskla ramena.

Teď už jsem věděl jak to zakončit, zatímco Alice zvýšila tón a mírně ho přesunula. Věděl jsem, jak píseň musí skončit, protože to spící děvče bylo dokonalé takové jaké bylo a všechny změny by byly nesprávné, byl by to smutek. Píseň se nesla v tomto duchu, teď už pomaleji a tišeji. Alice také ztišila hlas až na úroveň, která by se hodila do svícemi osvícené katedrály.

Zahrál jsem poslední notu a sklonil hlavu.

Esme mě pohladila po vlasech. Bude to v pořádku, Edwarde. Bude to fungovat. Zasloužíš si štěstí synku. Osud ti to dluží.

„Díky,“ zašeptal jsem a přál jsem si, abych tomu mohl věřit.

Láska vždy nepřichází dokonale zabalená.

Zasmál jsem se beze stopy humoru v hlase.

Ty, ze všech lidí na této planetě, jsi nejlépe připravený si poradit s něčím tak těžkým. Ty jsi ten nejlepší z nás.

Povzdechl jsem si. To si o svém dítěti myslela každá matka.

Esme byla stále velmi šťastná z toho, že se po tak dlouhé době moje srdce opět probudilo k životu. Nezáleželo jí na tom, že to může vést k tragédii. Myslela si, že už navždy budu sám …

Bude tě taky milovat, musí, náhle si pomyslela. Překvapila mě směrem svých myšlenek. Ale nedokážu si představit nikoho, kdo by si nevšiml, jak úžasný jsi.

„Přestaň mami nebo se budu červenat,“ dobíral jsem si ji. Její slova, i když nepravděpodobná, mě potěšila.

Alice se zasmála a vytáhla skladbu „Srdce a duše“. Zakřenil jsem se a spolu s ní začal hrát. Potom jsem jí udělal radost, když jsem jí zahrál skladbu „Tyčinky.“

Zachichotala se a potom si povzdechla. „Tak bych si přála, abys mi řekl, proč ses smál Rose,“ řekla. „Ale vím, že nemůžeš.“

 „Nemůžu.“

Prstem mi dala pohlavek za ucho.

„Buď hodná, Alice,“ pokárala ji Esme. „Edward se snaží být gentleman.“

 „Ale já to chci vědět.“

Usmál jsem se jejímu trucovitému tónu. Potom jsem řekl, „Pro tebe, Esme,“ a začal jsem hrát její oblíbenou píseň, jakousi nepojmenovanou poklonu lásce, kterou jsem už tak dlouho pozoroval mezí ní a Carlislem.

 „Děkuji, zlato.“ Opět mi stiskla ramena.

Nemusel jsem se soustředit na hraní, znal jsem ji zpaměti. Místo toho jsem myslel na Rosalii, která se ještě stále zmítala ponížením v garáži, a zašklebil jsem se.

Protože jsem už znal pocit žárlivosti, bylo mi jí i trochu líto. Dost mizerný pocit. Samozřejmě, její žárlivost byla mnohem menší než ta moje.

Přemýšlel jsem nad tím, jaký by byl život a osobnost Rosalie, kdyby nebyla vždy ta nejkrásnější. Byla by veselejší, kdyby krása nebyla vždy její nejsilnější zbraň? Nebo možná míň sobecká? Možná by měla víc soucitu? Ale nakonec bylo zbytečné nad tím přemýšlet, protože minulost se změnit nedá a ona byla vždy ta nejkrásnější. Dokonce už jako člověka ji obdivovali proto, že byla krásná. Ne že by se jí to nelíbilo. Právě naopak – líbilo se jí to víc než cokoliv jiného. Když se stala nesmrtelnou, moc se toho nezměnilo.

Proto nebylo překvapující, že se urazila, když jsem od začátku neobdivoval její krásu jako všichni ostatní muži. Ne proto, že by mě chtěla – to ne. Ale rozčilovalo ji, že jsem po ní netoužil. Byla zvyklá, že po ní všichni šíleli.

Jiné to bylo v případě Jaspera a Carlislea – oni už byli zamilovaní. Já jsem byl svobodný a až doteď jsem svobodný zůstal.

Myslel jsem, že jí to už přešlo. Že se přes tu žárlivost přenesla.

A ona se přes to přenesla … až do dne, když jsem našel někoho, jehož krása mi učarovala tak, jak to ta Rosalina nedokázala.

Rosalie byla toho názoru, že když její krása není hodná uctívání, tak potom žádná. Zuřila od chvíle, kdy jsem Belle zachránil život.

Rosalie byla smrtelně uražená, že jsem považoval bezvýznamné lidské děvče za půvabnější, než byla ona sama.

Potlačil jsem nutkání se opět zasmát.

Trochu mě trápil způsob, jakým viděla Bellu. Rosalie si myslela, že je Bella obyčejná. Jak si tohle mohla myslet? Zdálo se mi to nepochopitelné. Určitě jen důsledek žárlivosti.

„Och!“ náhle řekla Alice. „Jaspere, hádej co?“

Viděl jsem, co právě viděla, a moje prsty na klavíru ztuhly.

„Co, Alice?“ zeptal se Jasper.

„Petr a Charlotta nás příští týden navštíví. Budou nedaleko odsud, není to úžasné?“

„Edwarde, co se děje?“ zeptala se mě Esme, která vycítila moje napětí.

„Petr a Charlotta přijdou do Forks?“ zasyčel jsem na Alici.

Protočila oči. „Uklidni se, Edwarde. Nebude to jejich první návštěva.“

Zatnul jsem zuby. Byla to jejich první návštěva od příchodu Belly. Její sladká krev se nelíbila jenom mně …

Alice se zamračila nad mým výrazem. „Tady nikdy neloví, to přeci víš.“

Ale muž, který byl Jasperovi jako bratrem a malá upírka, kterou miloval, nebyli jako my; lovili normální způsobem. Nemohl jsem jim důvěřovat, ne v blízkosti Belly.

„Kdy?“ zeptal jsem se.

Nešťastně stiskla rty, ale řekla mi, co jsem chtěl vědět. V pondělí ráno. Nikdo Belle neublíží.

„Ne,“ souhlasil jsem a potom jsem se od ní odvrátil. „Jsi připravený, Emmette?“

"Myslel jsem, že odcházíme až ráno?“

„Vrátíme se v neděli do půlnoci. Záleží jen na tobě, kdy budeš chtít odejít.“

„Okay, v pohodě. Počkej, než se rozloučím s Rose.“

„Samozřejmě.“ Při náladě jakou Rosalie měla, to bude velmi rychlé sbohem.

Opravdu jsi ztracený, Edwarde, pomyslel si, když se otočil směrem ke dveřím.

„Myslím, že ano.“

„Zahraj mi ještě jednou tu novou píseň,“ poprosila mě Esme.

„Když si to přeješ,“ souhlasil jsem, ale trochu jsem zaváhal, když jsem měl dovést píseň do nevyhnutelného konce – konce, který mi způsoboval neznámou bolest. Na chvíli jsem se zamyslel, vytáhl jsem z kapsy víčko a položil jsem ho na prázdný stojan na noty. Trochu mi to pomohlo – byla to moje vzpomínka na její „ano“.

Přikývl jsem a začal hrát.

Esme a Alice se na sebe podívaly, ale ani jedna nic neřekla.

„Ještě ti nikdo neřekl, že si nemáš hrát s jídlem?“ zavolal jsem na Emmetta.

Hej, ahoj, Edwarde!“ zavolal Emmett nazpět, zakřenil se a zamával mi. Medvěd využil chvíle Emmettovy nepozornosti a ohnal se za ním tlapou. Ostré drápy mu přetrhly tričko a zaskřípaly na jeho kůži.

Medvěd pronikavě zařval.

A sakra, to tričko mám od Rose!

Emmett zařval zpět na rozzuřené zvíře.

Povzdechl jsem si a sedl si na nejbližší balvan. Tohle asi chvíli potrvá.

Ale Emmett už byl skoro hotový. Nechal medvěda zkusit odtrhnout mu hlavu s dalším výpadem tlapy, smál se ráně a hravě ji odrazil. Medvěd zařval a Emmett se smíchem také. Potom se pustil do zvířete, které bylo, stálo – li na zadních nohách o hlavu vyšší než on a společně se kutáleli po zemi, přičemž při cestě porazili tři statné smrky. Po chvíli se medvědům řev změnil na mručení.

O několik minut později přiběhl Emmett na místo setkání. Měl zničené, potrhané a zkrvavené tričko, lepkavé a pokryté srstí. Jeho tmavé, kučeravé vlasy nevypadaly o nic lépe. Zeširoka se usmíval.

„Ten byl ale silný. Téměř jsem cítil, když mě podrápal.“

„Chováš se jako dítě, Emmette.“

Díval se na moji sněhobílou košili. „Copak ty jsi neulovil pumu?“

„Samozřejmě že ano. Jenže já nejím  jako divoch.“

Emmett se dunivě zasmál. „Kdyby tak byli silnější. Byla by větší sranda.“

„Nikdo neříká, že se musíš prát s jídlem.“

„To ne, ale s kým jiným se mám prát? Ty a Alice podvádíte, Rose si nechce rozcuchat účes a Esme se vždy rozčílí, když se Jasper a já  skutečně pereme.

„Život je těžký, co?“

Emmet se ušklíbl a přesunul se tak, že byl připravený na mě skočit.

„No tak, Edwarde. Vypni to na chvíli a hraj férově.“

„To nejde vypnout,“ připomněl jsem mu.

„Přemýšlím, jak tě to lidské děvče drží dál od své hlavy,“ uvažoval. „Možná by mi mohla dát nějakou radu.“

Všechen můj humor náhle zmizel. „Drž se od ní dál,“ zavrčel jsem skrz zavřené zuby.

„Nějaký háklivý.“

Povzdechl jsem si. Emmett si sedl na kámen vedle mě.

„Promiň. Vím, že právě procházíš složitým obdobím. Snažím se nebýt takový idiot, jako obvykle, ale mám to holt od přírody … „

Čekal jestli se nezasměju jeho vtipu a zakřenil se.

Jsi pořád tak hrozně vážný. Co tě trápí tentokrát?

„Myslím na ní. Vlastně se o ní bojím, hrozně moc.“

„Proč bys měl? Vždyť ty jsi tady.“ Hlasitě se zasmál.

Ignoroval jsem jeho vtip a odpověděl mu. „Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak jsou všichni křehcí? Co všechno se smrtelníkům může stát?

„Ani ne. Ale myslím, že vím, na co narážíš. Při mém prvním střetnutí s medvědem jsem pro něho nebyl rovnocenný soupeř.“  

„Medvěd,“ zamumlal jsem a přidal nový druh strachu na svůj seznam. „ Jako stvořené pro ni. Zatoulaný medvěd ve městě. Určitě by si našel právě Bellu.“

Emmet se zasmál. „Zníš jako blázen, víš to?“

„Jenom si na chvíli představ, že by Rosalie byla člověk, Emmette. A narazila na medvěda … nebo by ji srazilo auto … nebo trefil blesk … nebo spadla ze schodů … nebo onemocněla.“ Slova se mi divoce řinula z úst. Ulevilo se mi, když jsem svoje obavy vyslovil – celý víkend mě zevnitř rozežíraly. „A co požáry, zemětřesení a tornáda! Ach! Kdy ses naposledy díval na zprávy? Viděl jsi všechny ty věci, co se dějí? Krádeže a vraždy … „ Zatnul jsem zuby, najednou jsem šílel z myšlenky, že by jí mohl nějaký jiný člověk ublížit. Téměř jsem nemohl dýchat.

„Hej, hej! Zadrž, chlapče. Bydlí ve Forks, nebo ne? Může na ní akorát tak napršet.“ Pokrčil rameny. "

„Emmette, vážně si myslím, že má nějakou extra smůlu. Vždyť se na to podívej. Ze všech míst na světě si vybere právě místo, kde upíři tvoří významnou část populace.“

„To ano, ale my jsme vegetariáni. To je přece štěstí, ne smůla, ne?

„S tou její vůní? Určitě smůla. A je to ještě horší, vezmu – li v úvahu jak voní mě. „ Zadíval jsem se na svoje ruce a znovu jsem je nenáviděl.

„Kromě toho, že máš asi tolik sebekontroly jako Carlisle. To bych počítal za štěstí.“

„A co dodávka?“

„Jen nehoda.“

„Měl jsi vidět, jak to po ní neustále šlo. Přísahám, že to bylo, jako kdyby v sobě měla nějaký magnet.“

„Ale tys byl s ní. Štěstí.“

„Vážně? Není pro člověka nejhorší to, že se do něj zamiluje upír?

Emmett o tom chvíli přemýšlel. Představil si její tvář v myšlenkách, ale nezdála se mu tak zajímavá. Upřímně, opravdu nevím, co na ní vidíš.

„No, já si taky nemyslím, že je Rosalie přitažlivá,“ řekl jsem náhle. „Upřímně, vypadá že je s ní více práce, než jaká je potom její hodnota.“

Emmett se zachichotal. „Nepředpokládám, že mi povíš …“

„Nevím, co má za problém, Emmette,“ zalhal jsem s náhlým, širokým úsměvem.

„Viděl jsem, co plánuje, tak jsem se mohl připravit. Snažila se mě shodit ze skály a najednou se ozval hlasitý skřípot, když se ve skále mezi námi vytvořila puklina.“

„Podvodníku,“ zamumlal.

Čekal jsem, že to zkusí znovu, ale jeho myšlenky nabraly jiný směr. Znovu si představil tvář Belly, ale tentokrát bílou se zářivě červenýma očima…

„Ne,“ řekl jsem přidušeným hlasem.

„Vyřešilo by to tvůj problém se smrtelností, nebo ne? A ještě k tomu ji už nebudeš chtít zabít. Není to nejlepší řešení?

„Pro mě? Nebo pro ni?“

„Pro tebe,“ odpověděl jednoduše. Potom v myšlenkách dodal samozřejmě.

„Zasmál jsem se, bez náznaku humoru. „Zlá odpověď.“

„Mě by to nevadilo,“ řekl mi.

„Ale Rosalii ano.“

Povzdechl jsem si. Oba jsme věděli, že Rosalie by udělala cokoliv, vzdala by se čehokoliv, aby mohl být opět člověkem. Dokonce i Emmetta.

„Ano, Rosalii, ano,“ tiše souhlasil.

„Já nemůžu … Neměl bych … Nepokazím Belle život. Necítil by si to stejně, kdyby to byla Rosalie?“

Emmett se nad tím zamyslel. Skutečně ji … miluješ?

„Nedokážu to ani popsat, Emmette. Z ničeho nic je pro mě celý svět. Bez ní už pro mě nic nemá smysl.“  

Ale nepřeměníš ji? Nebude žít věčně, Edwarde.

„Ano, to vím,“ zamumlal jsem.

A jak už jsi říkal, je zranitelná.

„Věř mi – o tom moc dobře vím.“

Emmett nikdy nebyl moc taktní a choulostivé rozhovory nebyly jeho silnou stránkou. Pokrčil rameny, snažil se neurazit se na mě.

Můžeš se jí vůbec dotknout? Myslím tím, že když ji miluješ … no asi se jí budeš chtít, no, dotýkat, ne?

Emmett a Rosalie sdíleli dost intenzivní fyzickou lásku. Nedokázal pochopit, jak někdo vůbec může bez ní milovat.

Opět jsem si povzdechl. „Na to nemůžu ani pomyslet, Emmette.“

Wow. Tak jaké máš potom možnosti?

„Netuším,“ zašeptal jsem. „Snažím se najít nějaký způsob jak ji … jak ji opustit. Ale zatím se od ní nedokážu držet dál … „

Náhle jsem si uvědomil, s čím přišel hluboký pocit radosti, že je správné, abych zůstal – aspoň teď, když jsou Petr a Charlotta na cestě. Se mnou byla dočasně ve větším bezpečí než by byla beze mě. Na chvíli bych mohl být její ochránce.

Myšlenka mě nadchla – toužil jsem po návratu, abych se mohl vžít do nové role na tak dlouho, jak to jen půjde.

Emmett si všiml změny mého výrazu. Nad čím přemýšlíš?

„Právě teď,“ přiznal jsem se rozpačitě, „umírám touhou běžet zpět do Forks a zkontrolovat, že je v pořádku. Nevím, jestli zvládnu čekat do nedělní noci.“

„To tedy ne! Nepůjdeš domů dřív! Nech Rosalii čas, aby se uklidnila. Prosím! Udělej to pro mě.“

„Pokusím se,“ řekl jsem pochybovačně.

Emmett poklepal na telefon v mé kapse. „Alice zavolá, pokud se stane něco, co by mělo vyvolat tvůj záchvat paniky. Co se týká toho děvčete, je úplně stejně divná jako ty.“

Zakřenil jsem se. „Okej. Ale jen do neděle.“

„Nemáš kam pospíchat – prý bude slunečno. Alice říkala, že do středy se do školy nedostaneme.“

Strnule jsem potřásl hlavou.

„Petr a Charlotta vědí, jak se mají chovat.“

„Na tom nezáleží, Emmette. S jejím štěstí se Bella půjde projít do lesa v nesprávnou dobu a ----„ trnul jsem sebou. „Petr nemá moc sebekontroly. V neděli se vracím.“

Emmett si povzdechl. Úplný blázen.

Když jsem v pondělí časně ráno vlezl oknem do pokoje Belly, klidně spala. Tentokrát jsem si přinesl olej, a tak se okno dalo potichu otevřít.

Podle toho, jak měla vlasy rozložené na polštáři jsem mohl říct, že tahle noc pro ni byla klidnější než ta, když jsem tu byl naposledy. Ruce měla složené pod bradou jako malé dítě, ústa pootevřená.Slyšel jsem její dech, jak se pohybuje dovnitř a ven mezi jejími rty.

Byla úžasná úleva být tu s ní, znovu ji moct vidět. Uvědomil jsem si, že jsem nebyl skutečně klidný, dokud jsem ji neuviděl. Nic nebylo v pořádku, pokud jsem byl od ní daleko.

I když se ani nedalo říct, že by všechno bylo v pořádku, když jsem byl s ní. Povzdechl jsem si a dovolil jsem žízni aby mi pálila hrdlo. Příliš dlouho jsem byl pryč. Čas strávený bez bolesti a pokušení vše zesílil. Bylo to tak zlé, že jsem se bál kleknout si vedle její postele, abych mohl přečíst názvy knih. Chtěl jsem vědět, jaké příběhy se jí odvíjí v hlavě, ale víc než žízně jsem se bál toho, že se k ní dostanu příliš blízko a že budu chtít být ještě blíž …

Její rty vypadaly tak měkce a teple. Dokázal jsem si představit, že se jich dotýkám, jen koncem prstu. Jen zlehka …

Ano, tohle přesně byl ten druh chyb, kterým jsem se musel vyhýbat.

Moje oči znova spočinuly na její tváři, zkoumal jsem změny. Smrtelníci se měnili každou minutou – přepadl mě smutek nad myšlenkou, že bych něco propásl …

Zdálo se mi, že vypadá …. Unaveně. Jako kdyby tento víkend téměř nespala. Vyrazila někam?

Tiše a ironicky jsem se zasmál tomu, jak moc mě to znepokojovalo. A co když jo? Nevlastnil jsem ji. Nebyla moje.

Ne, nebyla moje – a já jsem z toho byl opět smutný.

Pohnula rukou a já si všiml povrchové, sotva viditelné odřeniny na dlani, v blízkosti zápěstí. Poranila se? I když to očividně nebylo vážné zranění, znepokojilo mě to. Chvíli jsem nad tím uvažoval a jako nejpravděpodobnější možnost se mi zdálo, že upadla.

Bylo příjemné vědět, že už si nebudu muset marně lámat hlavu žádnou z těchto malých záhad. Teď jsme byli přátelé nebo alespoň se snažíme být. Mohl jsem se jí zeptat na víkend – na pláž, na to co dělala v noci, když vypadá tak unaveně. Mohl jsem se jí zeptat, co se jí stalo s rukama. A mohl jsem se jemně zasmát, až potvrdí moji teorii.

Něžně jsem se usmál, když jsem přemýšlel, jestli spadla do oceánu nebo ne. Jestli se dobře bavila. Jestli na mě vůbec myslela. Jestli jsem jí chyběl alespoň z části tak, jak ona chyběla mě.

Snažil jsem se ji představit na slunečné pláži. Byl to mírně neúplný obraz, protože jsem na First Beach nikdy nebyl. Věděl jsem jenom, jak vypadá na obrázcích …

Cítil jsem se trochu nervózně, když jsem přemýšlel nad tím, proč jsem na tak pěkně situované pláži jen pár minut běhu od našeho domu, nebyl. Bella strávila den v La Push  - na místě, jsem měl zakázáno kvůli dohodě chodit. Na místě, kde si jen pár starých mužů pamatovalo historky o Cullenových. Pamatovalo a věřilo jim. Na místě, kde se vědělo o našem tajemství …

Potřásl jsem hlavou. Neměl bych se tím znepokojovat. Quilleti byli dohodou také vázáni. I kdyby Bella mluvila s někým z nich, nemohl by jí vůbec nic prozradit. Proč by vlastně mělo dojít na toto téma? Proč by Bella chtěla s někým mluvit o svých domněnkách? Ne – Quilleti byli pravděpodobně jediná věc, které jsem se nemusel obávat.

Zlobil jsem se na vycházející slunce. Připomnělo mi to, že nemůžu v následujícím dni ještě ukojit svoji zvědavost. Proč muselo slunce svítit právě teď?

S povzdechem jsem vyskočil z okna dříve, než bylo úplné světlo a někdo by mě tu mohl vidět. Chtěl jsem zůstat v lese hned vedle jejího domu a pohledem ji doprovodit do školy, ale když jsem se k němu přiblížil překvapila mě stopa její vůně, která ležela na cestičce.

Rychle a zvědavě jsem ji následoval a čím hlouběji do lesa jsem se dostával, tím víc jsem měl starostí. Co tu Bella dělala?

Cestička náhle skončila, téměř uprostřed ničeho. Šla od ní jen pár kroků, někam do kapradí, kde se dotkla kmene spadlého stromu. Možná tu i seděla …

Posadil jsem se stejné místo jako ona a rozhlížel jsem se. Vše, co mohla vidět, byl les a kapradí. Pravděpodobně i pršelo – vůně byla mírně smyta, nevsákla se hluboko do stromu.

Proč by si sem Bella šla úplně sama sednout – a sama tu určitě byla, o tom jsem nepochyboval – uprostřed vlhkého, temného lesa?

Nedávalo to smysl a bohužel od jiných věcí, které mě zajímaly, jsem se na to nemohl ani při běžném rozhovoru zeptat.

Víš, Bello, sledoval jsem tvoji vůni v lese, hned potom, co jsem vyskočil z tvého pokoje, kde jsem sledoval jak spíš … Ano, to by určitě prolomilo ledy.

Nikdy se nedozvím, co tu dělala a na co tady myslela a to vědomí mě donutilo zatnout frustrovaně zuby. Co bylo ale horší – hodně se to podobalo scénáři, který jsem nadnesl Emmettovi – Bella sama v lese, kde její vůně může přilákat každého, kdo má smysl následovat ji …

Zaúpěl jsem. Nejenže měla smůlu, ještě ji přivolávala.

Jenže teď tu měla svého ochránce. Budu na ni dávat pozor a chránit ji tak dlouho, jak to jen bude potřeba.

Náhle jsem si přál, aby se Petr a Charlotta zdrželi déle.