MS-Kapitola dvanáctá-Kompilkace
24. 2. 2010
Komplikace
Potichu jsme s Bellou kráčeli na biologii. Snažil jsem se soustředit na ten moment, na tu dívku vedle mě, na to reálné a pevné, na cokoliv, co by mi z hlavy vyhnali Aliciny zrádné, nesmyslné vize.
Prošli jsme kolem Angely Weberové, která stála na chodníku, a s klukem z trigonometrie probírali nějaký úkol. Povrchně jsem jí prohledal myšlenky, očekávajíc další zklamání a byl jsem překvapen jejich toužebným obsahem.
Aha, takže existovalo něco, co Angela chtěla. Bohužel to nebylo nic, co by se dalo snadno dárkově zabalit.
Poslech Angelina beznadějného TOUŽENÍ pro mě na chvíli bylo podivnou útěchu. Proběhl mnou pocit spřízněnost, o kterém se Angela nikdy nedozví a v té sekundě jsem byl na stejné vlně jako ta milá lidská dívka.
Bylo zvláštně utěšující vědět, že nejsem jediný, kdo prožívá tragický milostný příběh. Zlomené srdce bylo všude.
V další sekundě jsem byl náhle a totálně naštvaný. Protože Angelin příběh nemusel být tragický. Ona byla člověk, on byl člověk a ten rozdíl, který v její hlavě vypadal takový nepřekonatelný, byl směšný, skutečně směšný v porovnání s mou situací. Nedávalo smysl, aby měla zlomené srdce. Jaké plýtvání smutkem, když neexistoval žádný rozumný důvod, proč by neměla být s tím, koho chtěla. Proč by neměla mít, co chtěla? Proč by tento jeden příběh neměl mít šťastný konec?
Chtěl jsem jí dát dárek ... No, tak jí dám, co chce. Podle toho, co vím o lidské povaze, by to ani nemělo být moc těžké. Přeletěl jsem podvědomí toho chlapce vedle ní, toho objektu její náklonnosti a nezdál se být proti, jen ho zbrzdila stejná překážka. Stejně jako ona cítil beznaděj a rezignoval.
Stačí ho trochu postrčit ...
Ten plán se vytvořil snadno, scénář se napsal sám, ani jsem se o to nemusel snažit. Budu potřebovat Emmettovu pomoc - jediný skutečný problém bude donutit ho, aby spolupracoval.
Byl jsem spokojen se svým řešením, se svým dárkem pro Angelu. Bylo to pěkné rozptýlení od mých vlastních problémů. Bodejť by se i ty daly tak snadno vyřešit.
Nálada se mi trochu zlepšila, když jsme si s Bellou sedli. Možná bych měl být pozitivnější. Možná i pro nás existovalo nějaké řešení, které mi unikalo, přesně tak, jak Angela neviděla to své. Nepravděpodobné ... Ale proč ztrácet čas skleslostí? Když šlo o Bellu, neměl jsem času nazbyt. Záleželo na každé sekundě.
Vstoupil pan Banner a táhl s sebou starý televizor a video. Přeskakoval část, která ho nějak zvlášť nezajímala - genetické poruchy - tím, že následující tři dny pustí video. Lorenzo olej nebyl velmi příjemný kousek, ale to nenarušilo vzrušení ve třídě. Žádné poznámky, žádný materiál na test. Tři dny volna. Lidé jásali.
Mně to bylo v podstatě jedno. I tak jsem neplánoval věnovat pozornost ničemu jinému kromě Belly.
Dnes jsem si od ní židli neodtáhl, abych měl prostor na dýchání. Místo toho jsem si sedl vedle ní, jako by to udělal každý normální člověk. Seděli jsme k sobě blíže než v mém autě, tak blízko, že levou stranu mého těla zaplavilo teplo, vycházející z její pokožky.
Byla to zvláštní zkušenost, příjemná i vyčerpávající zároveň, ale líbilo se mi to více, než sedět naproti ní. Bylo to víc, než jsem byl zvyklý, ale rychle jsem si uvědomil, že mi to i tak nestačí. Nebyl jsem spokojen. Být u ní tak blízko mě jen nutilo chtít být ještě blíže. Čím jsem byl blíže, tím více mě přitahovala.
Obvinil jsem ji, že je magnet na nebezpečí. Právě teď se mi zdálo, jako by to byla doslovná pravda. Já jsem byl nebezpečím, a čím blíže jsem si u ní dovolil být, tím její přitažlivost sílila.
A pak pan Banner zhasl světlo.
Bylo zvláštní, jaký v tom byl rozdíl, berouc v úvahu to, že nedostatek světla pro moje oči nepřinesl téměř nic. Viděl jsem stejně perfektně jako předtím. Každičký detail místnosti.
Tak proč se ve vzduchu náhle objevil elektrický náboj, v téhle tmě, která pro mě vlastně tmou nebyla? Bylo to kvůli tomu, že jsem si uvědomoval, že jsem jediný, kdo dokáže vidět jasně? Že jsme s Bellou byly pro ostatní neviditelní? Jakoby jsme byli sami, jen my dva, skrytí v tmavé místnosti, usazeni tak blízko sebe ...
Ruka se mi bez mého svolení pohnula směrem k ní. Jen aby se dotkla její ruky, aby ji ve tmě držela. Byla by to taková strašná chyba? Pokud by jí byla moje kůže odporná, jen by se odtáhla ...
Skloubil jsem ruku zpět, pevně jsem si obě založil na hrudi a sevřel do pěstí. Žádné chyby. Slíbil jsem sám sobě, že neučiním žádné chyby bez ohledu na to, jak minimální se budou zdát. Pokud bych ji držel za ruku, jen bych chtěl víc - další zanedbatelný dotyk, další pohyb blíže k ní. To jsem cítil. Rostl ve mně nový druh touhy, pracoval na převýšení mé sebekontroly.
Žádné chyby.
Bella si bezpečně založila ruce na své hrudi a ty se jí zabalili do pěstí, přesně jako moje.
Na co myslíš? umíral jsem touhou zašeptal k ní ty slova, ale třída byla příliš tichá na to, aby mi prošel dokonce i šeptající rozhovor.
Začal film, trošku osvětlil tu temnotu. Bella ke mně letmo vzhlédla. Všimla si jak strnule sedím - přesně jako ona - a usmála se. Rty se jí mírně rozdělily a její oči mi připadali plné teplých pozvání.
Nebo jsem možná viděl to, co jsem vidět chtěl.
Úsměv jsem jí opětoval; dech se jí zasekl a rychle se podívala jinam.
To to ještě zhoršilo. Neslyšel jsem její myšlenky, ale najednou jsem si byl jistý, že předtím jsem měl pravdu a ona chtěla, abych se jí dotknul. Cítila stejnou nebezpečnou touhu jako já.
Mezi našimi těly to jiskřilo.
Za celou hodinu se ani nepohnula, držela si svou strnulou, kontrolovanou pozici jako já tu moji. Občas po mně znovu pokukovala a ta jiskra mnou proběhla jako elektrický šok.
Hodina plynula - pomalu a přece ne dosti pomalu. To bylo tak nové, mohl jsem s ní takto sedět i dny, jen abych si naplno vychutnal ten pocit.
Jak minuty plynuly, měl jsem sám se sebou tucet různých debat - rozumem jsem bojoval proti touze, když jsem se snažil omluvit to, že bych se jí dotknul.
Konečně, pan Banner opět rozsvítí.
V jasné záři se atmosféra místnosti zase vrátila k normálu. Bella vydechla a natáhla se, uvolňovala si před sebou prsty. Pro ni to muselo být nepohodlné, sedět tak dlouho v jedné pozici. Pro mě to bylo lehčí - nehybnost byla přirozená.
Zachichotal jsem se k úlevě v jejím výrazu. "No, to bylo zajímavé."
"Uhmm," zamumlala, přesně chápala, o čem mluvím, ale nekomentovala to. Co bych dal za to, vědět na co myslí právě teď.
Povzdechl jsem si. Jakkoli silné přání mi v tomto nepomůže.
"Půjdeme?" Zeptal jsem se, vstávajíc.
Udělala grimasu a kývavě se postavila, ruce měla roztažené, jakoby se bála, že spadne.
Mohl jsem jí nabídnout ruku. Nebo jsem ji mohl umístit pod její loket - jen zlehka - a podpírat ji. Určitě by to nebylo tak strašné porušení pravidel ...
Žádné chyby.
Byla velmi tichá, jak jsme kráčeli k tělocvičně. Mezi její očima se zjevila ta vráska, znamení, že je zabraná v myšlenkách. A i já jsem úporně přemýšlel.
Jeden dotyk jí neublíží, bojovala moje sobecká část.
Tlak mé ruky jsem dokázal snadno zmírnit. Dokud jsem se úplně kontroloval, to vlastně nebylo ani tak těžké. Můj hmat byl lépe vyvinut jako lidský; mohl jsem žonglovat s tuctem křišťálových sklenic, aniž by jsem jedinou z nich rozbil; mohl jsem pohladit mýdlovou bublinu tak, aby nepraskla. Dokud jsem se úplně kontroloval ...
Bella byla jako mýdlová bublina; křehká a těkavá. Dočasná.
Jak dlouho budu schopen omlouvat svou přítomnost v jejím životě? Kolik mám času? Budu mít další takovou šanci, jako v této chvíli, v této sekundě? Nebude vždy na dosah ruky ...
Bella se přede dveřmi tělocvičny ke mně otočila a oči se jí při pohledu na můj výraz rozšířily. Nepromluvila. Podíval jsem se na sebe odrážejíc se v jejích očích a viděl jsem ten boj v mých vlastních. Sledoval jsem, jak se mi změnil výraz, když moje lepší stránka ten spor prohrála.
Moje ruka se vzedmula bez vědomého příkazu, aby to udělala. Tak jemně jakoby byla z toho nejtenčího skla, jako by byla křehká bublina, moje prsty pohladili tu teplou pokožku, která pokrývala lícní kost. Pod mým dotekem se zahřívala a cítil jsem, jak jí pod průhlednou pokožkou rychle pulzuje krev.
Dost, přikázal jsem, i když moje ruka se toužila zformovat kolem té půlky její tváře. Stačilo.
Bylo náročné tu ruku odtáhnout, zastavit sebe sama od pohybu ještě blíže k ní. V tom okamžiku mi hlavou proběhlo tisíc různých možností - tisíc různých způsobů, jak se jí dotknout. Špička mého prstu obkreslující tvar jejích rtů. Moje dlaň nadzdvihující její bradu. Vytáhnout jí tu sponku z vlasů a nechat je zalít mi ruku. Moje ruce obtočené kolem jejího pasu, držící ji oproti celé délce mého těla.
Dost.
Nutil jsem se otočit, pohnout se od ní. Tělo se mi pohybovalo strnulé - neochotně.
Mysl jsem nechal za sebou, sledoval jsem ji, jak jsem rychle kráčel pryč, téměř jsem utíkal před tím pokušením. Zachytil jsem myšlenky Mika Newtona - ty byly nejhlasitější - když pozoroval Bellu, jak kolem něj nepřítomně procházela, její oči nesoustředěné a tváře červené. Zamračil se a moje jméno se v jeho myšlenkách najednou spojovalo s nadávkou; nemohl jsem si pomoci - trochu jsem se zakřenil.
Ruka mě pálila. Spustil jsem ji a pak sevřel do pěsti, ale stále mě v ní bezbolestně bodalo.
Ne, neublížil jsem jí - ale dotýkat se jí bylo stále chybou.
Bylo to jako oheň - jakoby se mi to pálení žízně v hrdle rozšířilo do celého těla.
Když u ní budu příště tak blízko, budu schopen zabránit sám sobě, abych se jí znovu dotknul? A pokud se jí jednou dotknu, budu schopen zůstat jen u toho?
Žádné další chyby. V tom to bylo. Uchovej si tu vzpomínku Edwarde, řekl jsem si tvrdě, a ruce držel u těla. Buď to, nebo se budu muset donutit odejít ... nějak. Protože jsem si nemohl dovolit být u ní, když jsem trval na dělaní chyb.
Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uspořádat si myšlenky.
Emmett se ke mně před anglickou budovou přidal.
"Čau, Edwarde." Vypadá lépe. Zvláštně, ale lépe. Šťastný.
"Čau, Emme." Vypadal jsem být šťastný? Předpokládal jsem - navzdory tomu chaosu v hlavě - že se tak cítím.
Raději ani neotvírej ústa, kámo. Rosalie ti chce vytrhnout jazyk.
Povzdechy jsem si. "Promiň, že se tím kvůli mně musíš zabývat. Si na mě naštvaný? "
"Né. Rose se přes to dostane. I tak to k tomu směřovalo. "Podle toho, co vidí Alice ...
Tak právě v té chvíli jsem nechtěl myslet na Aliciny vize. Zíral jsem před sebe a zatínal zuby.
Když jsem si hledal nějaké rozptýlení, zachytil jsem pohled Bena Cheneyho, který se před námi vlekl do učebny španělštiny. Aha - moje šance dát Angele její dárek.
Zastavil jsem se a chytil Emmettovu ruku. "Počkej sekundu."
Co se děje?
"Vím, že si ji nezaslouží, ale uděláš mi laskavost?"
"O co jde?" Ptal se zvědavě.
Polohlasně - a rychlostí, která by ty slova udělala nesrozumitelná pro lidi bez ohledu na to, jak hlasitě by byly mluvené - jsem mu vysvětlil, co chci.
Když jsem skončil, zůstal na mě prázdně civět, myšlenky měl stejně mlhavé jako obličej.
"Takže?" Povzbuzoval jsem. "Pomůžeš mi s tím?"
Trvalo mu minutu odpovědět. "Ale proč?"
"Ale no tak, Emmette. Proč ne? "
Kdo si a co si udělal s mým bratrem?
"Nejsi ty ten, kdo si stěžuje, že škola je vždy o tomtéž? To je něco alespoň trochu jiného, ne? Ber to jako experiment - experiment s lidskou povahou. "
Ještě chvíli na mě zíral před tím, než ustoupil. "No, je to něco jiného, to uznávám ... OK, dobře." Odfrkl si a pak pokrčil rameny. "Pomohu ti."
Ušklíbl jsem se, svým plánem jsem byl ještě nadšenější, když v něm byl on. Rosalie byla otravná, ale vždy jí budu vděčný za to, že si vybrala Emmetta; nikdo neměl lepšího bratra než já.
Emmet nepotřeboval trénink. Jak jsme vcházeli do třídy, jednou jsem zašeptal jeho repliky.
Ben už byl na svém místě za mým, shromažďoval si roli, aby ji mohl předat. I s Emmettem jsme se usadili a udělali totéž. Třída ještě nestichla; mumlání potkávacích rozhovorů bude trvat dokud paní Goffová nepožádá o pozornost. Nepožádala, hodnotila zkoušení z minulé hodiny.
"Takže," promluvil Emmett hlasitějším hlasem než bylo třeba - pokud by skutečně mluvil pouze se mnou. "Už si pozval Angelu Webberovou ven?"
Šustění papírů za mnou se náhle zastavil, Ben ztuhnul, jeho pozornost se zaměřila na náš rozhovor.
Angela? Vyprávějí si o Angele?
Dobře. Měl jsem jeho zájem.
"Ne," řekl jsem, pomalu kroutíc hlavou, aby to vypadalo lítostivě.
"Proč ne?" Improvizoval Emmett. "Co si to za zbabělce?"
Udělal jsem na něj grimasu. "Ne. Slyšel jsem, že se zajímá o někoho jiného. "
Edward Cullen se chystal pozvat Angelu ven? Ale ... Ne. To se mi nelíbí. Nechci, aby se k ní přiblížil. On je ... není pro ni tím pravým. Není ... bezpečný.
Nečekal jsem rytířskost, ochranitelský instinkt. Pracoval jsem na žárlivosti. Ale cokoliv fungovalo.
"To se tím necháš zastavit?" Zeptal se Emmett pohrdavě, zase improvizoval. "Co soutěžit?"
Provrtával jsem ho pohledem, ale využil jsem, co mi nabídl. "Podívej, myslím, že má toho Bena vážně rada. Nehodlám ji přesvědčovat. Jsou i jiné dívky. "
Reakce na židli za mnou byla elektrizující.
"Koho?" Ptal se Emmet, zpět ve scénáři.
"Moje partnerka na laborky říkala, že je to nějaké děcko jménem Cheney. Nejsem si zcela jistý, zda vím, kdo to je. "
Zastavil jsem úsměv. Jen nafoukaní Cullenovi mohli uspět s předstíráním, že v této malinké škole neznají každého studenta.
Benovi v hlavě vířil šok. Mě? Vedle Edwarda Cullena? Ale proč by měla ráda mě?
"Edwarde," zamumlal Emmett tišeji, převracejíc očima směrem k tomu chlapci. "Je přímo za tebou," naznačil ústy, tak očividně, že si ty slova mohl přečíst i ten člověk.
"Ou," naznačil jsem i já.
Otočil jsem se na židli a letmo jsem se podíval na kluka za mnou. Na sekundu byly ty černé oči za brýlemi vystrašené, ale potom se vzpamatoval a upravuje svá úzká ramena, uražený mým zřetelný podceňujícím hodnocením. Brada se mu vystrčila a jeho zlato-hnědá pokožka ztmavla vztekle červenou.
"Uf," řekl jsem arogantně, když jsem se otočil zpět k Emmettovi.
Myslí si, že je lepší než já. Ale Angela ne. Ukážu mu ...
Perfektní.
"Ale neříkal si, že na ples bere toho Yorka?" Zeptal se Emmett a při vyslovení jména toho kluka si odfrkl, jakoby se posmívá jeho nešikovnosti.
"To bylo podle všeho skupinové rozhodnutí." Chtěl jsem si být jistý, že to Ben chápe. "Angela je stydlivá. Pokud B - no, pokud ten kluk nemá nervy pozvat ji ven, ona jeho nikdy nepozve. "
"Ty máš rád stydliví dívky," řekl Emmett, zpět v improvizaci. Tiché dívky. Dívky jako ... hmm, nevím. Možná Bella Swanová?
Ušklíbl jsem se na něj. "Přesně." Pak jsem se vrátil k té představě. "Možná Angelu čekání omrzí. Možná ji pozvu na stužkovanou. "
Ne, nepozveš, pomyslel si Ben a upravoval se na své židli. No a co, že je ode mne o tolik vyšší? Pokud to nevadí jí, tak mně také ne. Ona je nejmilejší, nejmoudřejší, nejkrásnější dívka na této škole ... a chce mě.
Ten Ben se mi líbil. Vypadal být bystrý a s dobrými úmysly. Možná dokonce hodný dívky jako Angela.
Ukázal jsem Emmettovi pod lavicí zdvižené palce, když paní Goffová vstala a uvítala třídu.
OK, uznávám - byla to celkem sranda, myslel si Emmet.
Pousmál jsem se, potěšen, že jsem dopomohl ke šťastnému konci alespoň jednomu milostnému příběhu. Byl jsem si jistý, že Ben to dotáhne a Angela dostane můj anonymní dárek. Můj dluh byl splacen.
Lidé jsou takoví sprostí - dovolí, aby jim šestipalcový výškový rozdíl mařil jejich štěstí.
Prošli jsme kolem Angely Weberové, která stála na chodníku, a s klukem z trigonometrie probírali nějaký úkol. Povrchně jsem jí prohledal myšlenky, očekávajíc další zklamání a byl jsem překvapen jejich toužebným obsahem.
Aha, takže existovalo něco, co Angela chtěla. Bohužel to nebylo nic, co by se dalo snadno dárkově zabalit.
Poslech Angelina beznadějného TOUŽENÍ pro mě na chvíli bylo podivnou útěchu. Proběhl mnou pocit spřízněnost, o kterém se Angela nikdy nedozví a v té sekundě jsem byl na stejné vlně jako ta milá lidská dívka.
Bylo zvláštně utěšující vědět, že nejsem jediný, kdo prožívá tragický milostný příběh. Zlomené srdce bylo všude.
V další sekundě jsem byl náhle a totálně naštvaný. Protože Angelin příběh nemusel být tragický. Ona byla člověk, on byl člověk a ten rozdíl, který v její hlavě vypadal takový nepřekonatelný, byl směšný, skutečně směšný v porovnání s mou situací. Nedávalo smysl, aby měla zlomené srdce. Jaké plýtvání smutkem, když neexistoval žádný rozumný důvod, proč by neměla být s tím, koho chtěla. Proč by neměla mít, co chtěla? Proč by tento jeden příběh neměl mít šťastný konec?
Chtěl jsem jí dát dárek ... No, tak jí dám, co chce. Podle toho, co vím o lidské povaze, by to ani nemělo být moc těžké. Přeletěl jsem podvědomí toho chlapce vedle ní, toho objektu její náklonnosti a nezdál se být proti, jen ho zbrzdila stejná překážka. Stejně jako ona cítil beznaděj a rezignoval.
Stačí ho trochu postrčit ...
Ten plán se vytvořil snadno, scénář se napsal sám, ani jsem se o to nemusel snažit. Budu potřebovat Emmettovu pomoc - jediný skutečný problém bude donutit ho, aby spolupracoval.
Byl jsem spokojen se svým řešením, se svým dárkem pro Angelu. Bylo to pěkné rozptýlení od mých vlastních problémů. Bodejť by se i ty daly tak snadno vyřešit.
Nálada se mi trochu zlepšila, když jsme si s Bellou sedli. Možná bych měl být pozitivnější. Možná i pro nás existovalo nějaké řešení, které mi unikalo, přesně tak, jak Angela neviděla to své. Nepravděpodobné ... Ale proč ztrácet čas skleslostí? Když šlo o Bellu, neměl jsem času nazbyt. Záleželo na každé sekundě.
Vstoupil pan Banner a táhl s sebou starý televizor a video. Přeskakoval část, která ho nějak zvlášť nezajímala - genetické poruchy - tím, že následující tři dny pustí video. Lorenzo olej nebyl velmi příjemný kousek, ale to nenarušilo vzrušení ve třídě. Žádné poznámky, žádný materiál na test. Tři dny volna. Lidé jásali.
Mně to bylo v podstatě jedno. I tak jsem neplánoval věnovat pozornost ničemu jinému kromě Belly.
Dnes jsem si od ní židli neodtáhl, abych měl prostor na dýchání. Místo toho jsem si sedl vedle ní, jako by to udělal každý normální člověk. Seděli jsme k sobě blíže než v mém autě, tak blízko, že levou stranu mého těla zaplavilo teplo, vycházející z její pokožky.
Byla to zvláštní zkušenost, příjemná i vyčerpávající zároveň, ale líbilo se mi to více, než sedět naproti ní. Bylo to víc, než jsem byl zvyklý, ale rychle jsem si uvědomil, že mi to i tak nestačí. Nebyl jsem spokojen. Být u ní tak blízko mě jen nutilo chtít být ještě blíže. Čím jsem byl blíže, tím více mě přitahovala.
Obvinil jsem ji, že je magnet na nebezpečí. Právě teď se mi zdálo, jako by to byla doslovná pravda. Já jsem byl nebezpečím, a čím blíže jsem si u ní dovolil být, tím její přitažlivost sílila.
A pak pan Banner zhasl světlo.
Bylo zvláštní, jaký v tom byl rozdíl, berouc v úvahu to, že nedostatek světla pro moje oči nepřinesl téměř nic. Viděl jsem stejně perfektně jako předtím. Každičký detail místnosti.
Tak proč se ve vzduchu náhle objevil elektrický náboj, v téhle tmě, která pro mě vlastně tmou nebyla? Bylo to kvůli tomu, že jsem si uvědomoval, že jsem jediný, kdo dokáže vidět jasně? Že jsme s Bellou byly pro ostatní neviditelní? Jakoby jsme byli sami, jen my dva, skrytí v tmavé místnosti, usazeni tak blízko sebe ...
Ruka se mi bez mého svolení pohnula směrem k ní. Jen aby se dotkla její ruky, aby ji ve tmě držela. Byla by to taková strašná chyba? Pokud by jí byla moje kůže odporná, jen by se odtáhla ...
Skloubil jsem ruku zpět, pevně jsem si obě založil na hrudi a sevřel do pěstí. Žádné chyby. Slíbil jsem sám sobě, že neučiním žádné chyby bez ohledu na to, jak minimální se budou zdát. Pokud bych ji držel za ruku, jen bych chtěl víc - další zanedbatelný dotyk, další pohyb blíže k ní. To jsem cítil. Rostl ve mně nový druh touhy, pracoval na převýšení mé sebekontroly.
Žádné chyby.
Bella si bezpečně založila ruce na své hrudi a ty se jí zabalili do pěstí, přesně jako moje.
Na co myslíš? umíral jsem touhou zašeptal k ní ty slova, ale třída byla příliš tichá na to, aby mi prošel dokonce i šeptající rozhovor.
Začal film, trošku osvětlil tu temnotu. Bella ke mně letmo vzhlédla. Všimla si jak strnule sedím - přesně jako ona - a usmála se. Rty se jí mírně rozdělily a její oči mi připadali plné teplých pozvání.
Nebo jsem možná viděl to, co jsem vidět chtěl.
Úsměv jsem jí opětoval; dech se jí zasekl a rychle se podívala jinam.
To to ještě zhoršilo. Neslyšel jsem její myšlenky, ale najednou jsem si byl jistý, že předtím jsem měl pravdu a ona chtěla, abych se jí dotknul. Cítila stejnou nebezpečnou touhu jako já.
Mezi našimi těly to jiskřilo.
Za celou hodinu se ani nepohnula, držela si svou strnulou, kontrolovanou pozici jako já tu moji. Občas po mně znovu pokukovala a ta jiskra mnou proběhla jako elektrický šok.
Hodina plynula - pomalu a přece ne dosti pomalu. To bylo tak nové, mohl jsem s ní takto sedět i dny, jen abych si naplno vychutnal ten pocit.
Jak minuty plynuly, měl jsem sám se sebou tucet různých debat - rozumem jsem bojoval proti touze, když jsem se snažil omluvit to, že bych se jí dotknul.
Konečně, pan Banner opět rozsvítí.
V jasné záři se atmosféra místnosti zase vrátila k normálu. Bella vydechla a natáhla se, uvolňovala si před sebou prsty. Pro ni to muselo být nepohodlné, sedět tak dlouho v jedné pozici. Pro mě to bylo lehčí - nehybnost byla přirozená.
Zachichotal jsem se k úlevě v jejím výrazu. "No, to bylo zajímavé."
"Uhmm," zamumlala, přesně chápala, o čem mluvím, ale nekomentovala to. Co bych dal za to, vědět na co myslí právě teď.
Povzdechl jsem si. Jakkoli silné přání mi v tomto nepomůže.
"Půjdeme?" Zeptal jsem se, vstávajíc.
Udělala grimasu a kývavě se postavila, ruce měla roztažené, jakoby se bála, že spadne.
Mohl jsem jí nabídnout ruku. Nebo jsem ji mohl umístit pod její loket - jen zlehka - a podpírat ji. Určitě by to nebylo tak strašné porušení pravidel ...
Žádné chyby.
Byla velmi tichá, jak jsme kráčeli k tělocvičně. Mezi její očima se zjevila ta vráska, znamení, že je zabraná v myšlenkách. A i já jsem úporně přemýšlel.
Jeden dotyk jí neublíží, bojovala moje sobecká část.
Tlak mé ruky jsem dokázal snadno zmírnit. Dokud jsem se úplně kontroloval, to vlastně nebylo ani tak těžké. Můj hmat byl lépe vyvinut jako lidský; mohl jsem žonglovat s tuctem křišťálových sklenic, aniž by jsem jedinou z nich rozbil; mohl jsem pohladit mýdlovou bublinu tak, aby nepraskla. Dokud jsem se úplně kontroloval ...
Bella byla jako mýdlová bublina; křehká a těkavá. Dočasná.
Jak dlouho budu schopen omlouvat svou přítomnost v jejím životě? Kolik mám času? Budu mít další takovou šanci, jako v této chvíli, v této sekundě? Nebude vždy na dosah ruky ...
Bella se přede dveřmi tělocvičny ke mně otočila a oči se jí při pohledu na můj výraz rozšířily. Nepromluvila. Podíval jsem se na sebe odrážejíc se v jejích očích a viděl jsem ten boj v mých vlastních. Sledoval jsem, jak se mi změnil výraz, když moje lepší stránka ten spor prohrála.
Moje ruka se vzedmula bez vědomého příkazu, aby to udělala. Tak jemně jakoby byla z toho nejtenčího skla, jako by byla křehká bublina, moje prsty pohladili tu teplou pokožku, která pokrývala lícní kost. Pod mým dotekem se zahřívala a cítil jsem, jak jí pod průhlednou pokožkou rychle pulzuje krev.
Dost, přikázal jsem, i když moje ruka se toužila zformovat kolem té půlky její tváře. Stačilo.
Bylo náročné tu ruku odtáhnout, zastavit sebe sama od pohybu ještě blíže k ní. V tom okamžiku mi hlavou proběhlo tisíc různých možností - tisíc různých způsobů, jak se jí dotknout. Špička mého prstu obkreslující tvar jejích rtů. Moje dlaň nadzdvihující její bradu. Vytáhnout jí tu sponku z vlasů a nechat je zalít mi ruku. Moje ruce obtočené kolem jejího pasu, držící ji oproti celé délce mého těla.
Dost.
Nutil jsem se otočit, pohnout se od ní. Tělo se mi pohybovalo strnulé - neochotně.
Mysl jsem nechal za sebou, sledoval jsem ji, jak jsem rychle kráčel pryč, téměř jsem utíkal před tím pokušením. Zachytil jsem myšlenky Mika Newtona - ty byly nejhlasitější - když pozoroval Bellu, jak kolem něj nepřítomně procházela, její oči nesoustředěné a tváře červené. Zamračil se a moje jméno se v jeho myšlenkách najednou spojovalo s nadávkou; nemohl jsem si pomoci - trochu jsem se zakřenil.
Ruka mě pálila. Spustil jsem ji a pak sevřel do pěsti, ale stále mě v ní bezbolestně bodalo.
Ne, neublížil jsem jí - ale dotýkat se jí bylo stále chybou.
Bylo to jako oheň - jakoby se mi to pálení žízně v hrdle rozšířilo do celého těla.
Když u ní budu příště tak blízko, budu schopen zabránit sám sobě, abych se jí znovu dotknul? A pokud se jí jednou dotknu, budu schopen zůstat jen u toho?
Žádné další chyby. V tom to bylo. Uchovej si tu vzpomínku Edwarde, řekl jsem si tvrdě, a ruce držel u těla. Buď to, nebo se budu muset donutit odejít ... nějak. Protože jsem si nemohl dovolit být u ní, když jsem trval na dělaní chyb.
Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uspořádat si myšlenky.
Emmett se ke mně před anglickou budovou přidal.
"Čau, Edwarde." Vypadá lépe. Zvláštně, ale lépe. Šťastný.
"Čau, Emme." Vypadal jsem být šťastný? Předpokládal jsem - navzdory tomu chaosu v hlavě - že se tak cítím.
Raději ani neotvírej ústa, kámo. Rosalie ti chce vytrhnout jazyk.
Povzdechy jsem si. "Promiň, že se tím kvůli mně musíš zabývat. Si na mě naštvaný? "
"Né. Rose se přes to dostane. I tak to k tomu směřovalo. "Podle toho, co vidí Alice ...
Tak právě v té chvíli jsem nechtěl myslet na Aliciny vize. Zíral jsem před sebe a zatínal zuby.
Když jsem si hledal nějaké rozptýlení, zachytil jsem pohled Bena Cheneyho, který se před námi vlekl do učebny španělštiny. Aha - moje šance dát Angele její dárek.
Zastavil jsem se a chytil Emmettovu ruku. "Počkej sekundu."
Co se děje?
"Vím, že si ji nezaslouží, ale uděláš mi laskavost?"
"O co jde?" Ptal se zvědavě.
Polohlasně - a rychlostí, která by ty slova udělala nesrozumitelná pro lidi bez ohledu na to, jak hlasitě by byly mluvené - jsem mu vysvětlil, co chci.
Když jsem skončil, zůstal na mě prázdně civět, myšlenky měl stejně mlhavé jako obličej.
"Takže?" Povzbuzoval jsem. "Pomůžeš mi s tím?"
Trvalo mu minutu odpovědět. "Ale proč?"
"Ale no tak, Emmette. Proč ne? "
Kdo si a co si udělal s mým bratrem?
"Nejsi ty ten, kdo si stěžuje, že škola je vždy o tomtéž? To je něco alespoň trochu jiného, ne? Ber to jako experiment - experiment s lidskou povahou. "
Ještě chvíli na mě zíral před tím, než ustoupil. "No, je to něco jiného, to uznávám ... OK, dobře." Odfrkl si a pak pokrčil rameny. "Pomohu ti."
Ušklíbl jsem se, svým plánem jsem byl ještě nadšenější, když v něm byl on. Rosalie byla otravná, ale vždy jí budu vděčný za to, že si vybrala Emmetta; nikdo neměl lepšího bratra než já.
Emmet nepotřeboval trénink. Jak jsme vcházeli do třídy, jednou jsem zašeptal jeho repliky.
Ben už byl na svém místě za mým, shromažďoval si roli, aby ji mohl předat. I s Emmettem jsme se usadili a udělali totéž. Třída ještě nestichla; mumlání potkávacích rozhovorů bude trvat dokud paní Goffová nepožádá o pozornost. Nepožádala, hodnotila zkoušení z minulé hodiny.
"Takže," promluvil Emmett hlasitějším hlasem než bylo třeba - pokud by skutečně mluvil pouze se mnou. "Už si pozval Angelu Webberovou ven?"
Šustění papírů za mnou se náhle zastavil, Ben ztuhnul, jeho pozornost se zaměřila na náš rozhovor.
Angela? Vyprávějí si o Angele?
Dobře. Měl jsem jeho zájem.
"Ne," řekl jsem, pomalu kroutíc hlavou, aby to vypadalo lítostivě.
"Proč ne?" Improvizoval Emmett. "Co si to za zbabělce?"
Udělal jsem na něj grimasu. "Ne. Slyšel jsem, že se zajímá o někoho jiného. "
Edward Cullen se chystal pozvat Angelu ven? Ale ... Ne. To se mi nelíbí. Nechci, aby se k ní přiblížil. On je ... není pro ni tím pravým. Není ... bezpečný.
Nečekal jsem rytířskost, ochranitelský instinkt. Pracoval jsem na žárlivosti. Ale cokoliv fungovalo.
"To se tím necháš zastavit?" Zeptal se Emmett pohrdavě, zase improvizoval. "Co soutěžit?"
Provrtával jsem ho pohledem, ale využil jsem, co mi nabídl. "Podívej, myslím, že má toho Bena vážně rada. Nehodlám ji přesvědčovat. Jsou i jiné dívky. "
Reakce na židli za mnou byla elektrizující.
"Koho?" Ptal se Emmet, zpět ve scénáři.
"Moje partnerka na laborky říkala, že je to nějaké děcko jménem Cheney. Nejsem si zcela jistý, zda vím, kdo to je. "
Zastavil jsem úsměv. Jen nafoukaní Cullenovi mohli uspět s předstíráním, že v této malinké škole neznají každého studenta.
Benovi v hlavě vířil šok. Mě? Vedle Edwarda Cullena? Ale proč by měla ráda mě?
"Edwarde," zamumlal Emmett tišeji, převracejíc očima směrem k tomu chlapci. "Je přímo za tebou," naznačil ústy, tak očividně, že si ty slova mohl přečíst i ten člověk.
"Ou," naznačil jsem i já.
Otočil jsem se na židli a letmo jsem se podíval na kluka za mnou. Na sekundu byly ty černé oči za brýlemi vystrašené, ale potom se vzpamatoval a upravuje svá úzká ramena, uražený mým zřetelný podceňujícím hodnocením. Brada se mu vystrčila a jeho zlato-hnědá pokožka ztmavla vztekle červenou.
"Uf," řekl jsem arogantně, když jsem se otočil zpět k Emmettovi.
Myslí si, že je lepší než já. Ale Angela ne. Ukážu mu ...
Perfektní.
"Ale neříkal si, že na ples bere toho Yorka?" Zeptal se Emmett a při vyslovení jména toho kluka si odfrkl, jakoby se posmívá jeho nešikovnosti.
"To bylo podle všeho skupinové rozhodnutí." Chtěl jsem si být jistý, že to Ben chápe. "Angela je stydlivá. Pokud B - no, pokud ten kluk nemá nervy pozvat ji ven, ona jeho nikdy nepozve. "
"Ty máš rád stydliví dívky," řekl Emmett, zpět v improvizaci. Tiché dívky. Dívky jako ... hmm, nevím. Možná Bella Swanová?
Ušklíbl jsem se na něj. "Přesně." Pak jsem se vrátil k té představě. "Možná Angelu čekání omrzí. Možná ji pozvu na stužkovanou. "
Ne, nepozveš, pomyslel si Ben a upravoval se na své židli. No a co, že je ode mne o tolik vyšší? Pokud to nevadí jí, tak mně také ne. Ona je nejmilejší, nejmoudřejší, nejkrásnější dívka na této škole ... a chce mě.
Ten Ben se mi líbil. Vypadal být bystrý a s dobrými úmysly. Možná dokonce hodný dívky jako Angela.
Ukázal jsem Emmettovi pod lavicí zdvižené palce, když paní Goffová vstala a uvítala třídu.
OK, uznávám - byla to celkem sranda, myslel si Emmet.
Pousmál jsem se, potěšen, že jsem dopomohl ke šťastnému konci alespoň jednomu milostnému příběhu. Byl jsem si jistý, že Ben to dotáhne a Angela dostane můj anonymní dárek. Můj dluh byl splacen.
Lidé jsou takoví sprostí - dovolí, aby jim šestipalcový výškový rozdíl mařil jejich štěstí.
Ze svého úspěchu jsem měl dobrou náladu. Znovu jsem se usmál, když jsem se pohodlněji usadil na židli a připravil se na zábavu. Konec konců, jako Bella na obědě poukázala, na tělocviku jsem ji ještě v akci neviděl.
V té bublině myšlenek, které se hemžili po tělocvičně, se daly nejsnáze určit myšlenky Mika Newtona. Jeho mysl se pro mě za poslední týdny stala až moc známou. S rezignovaným povzdechem jsem se chystal naslouchat přes něj. Alespoň jsem si mohl být jistý, že svou pozornost bude věnovat Belle.
Slyšel jsem akorát jeho nabídku, že bude jejím badmintonovým partnerem; jak jí to navrhoval, myslí mu proběhly další možné partnerství. Úsměv mi pohasl, zuby se zaťali a musel jsem si připomenout, že zavraždit Mika Newtona nebyla přijatelná možnost.
"Díky, Miku - víš, že to nemusíš dělat."
"Neboj, budu se ti držet z dosahu."
Ušklíbli se na sebe a záblesky četných nehod - vždy nějakým způsobem spojené s Bellou - prolétávaly Mikovou hlavou.
Mike hrál nejprve sám, zatímco Bella váhala v zadní části kurtu, opatrně držela raketu, jakoby to byla nějaká zbraň. Potom se kolem procházel trenér Clapp a přikázal Mikovi, aby nechal hrát i Bellu.
O-ou, pomyslel si Mike, když se s povzdechem pohnula kupředu, držení raketu v dost nevhodném úhlu.
Jennifer Fordová myšlenkami jinde vyslala košík rovně k Belle. Mike sledoval, jak se za ním naklonila, švihala raketou na míle daleko od jejího cíle a vpadl jí do toho ve snaze zachránit ten úder.
S obavami jsem pozoroval trajektorii Belliny rakety. Jasně, narazila do natažené sítě a odskočila zpět k ní, praštila ji do čela dříve, než se stočila a s dunivým zvukem praštila Mikovu ruku.
Au. Au. Jau. Z toho bude modřina.
Bela si TŘELA čelo. Bylo těžké zůstat na místě, kam jsem patřil, když jsem věděl, že je zraněná. Ale co bych mohl dělat, kdybych tam byl? A nezdálo se to být vážné ... Váhavě jsem sledoval. Pokud by se i nadále snažila hrát, chystal jsem se vymyslet si nějakou záminku, abych ji z té třídy vytáhl.
Trenér se rozesmál. "Sorry, Newtone." To děvče je největší smolař, jakého jsem kdy viděl. Neměla by ohrozit ostatní ...
Záměrně se otočil a odešel se dívat na někoho jiného, takže Bella se mohla vrátit ke své předchozí pozorovatelské roli.
Au, pomyslel si opět Mike a masíroval si ruku. Obrátil se k Belle. "Si v pohodě?"
"Jo, a ty?" Zeptala se zahanbeně, červenajíc se.
"Myslím, že to zvládnu." Nechci znít jako ufňukanec. Ale člověče, to bolí!
Mike pohupoval rukou do kruhu, trhal sebou.
"Já raději zůstanu tady vzadu," řekla Bella, v obličeji měla spíše zahanbenost a starost než bolest. Možná Mike schytal to nejhorší. Rozhodně jsem doufal, že to bylo v tom. Alespoň už nehrála. Držela raketu tak opatrně za zády, oči rozšířené výčitky svědomí ... musel jsem zakrývat smích kašlem.
Co je tak směšné? chtěl vědět Emmett.
"Pak ti to řeknu," zamumlal jsem.
Bella se již neodvážila hrát. Trenér ji ignoroval a nechal Mika hrát samotného.
Prolétl jsem test na konci hodiny a paní Goffová mě pustila dříve. Upřeně jsem poslouchal Mika, jak jsem kráčel přes školní pozemek. Rozhodl se, vyptávatť se na mne Belly.
Jessika přísahala, že spolu randí. Proč? Proč si musel vybrat právě ji?
Neuvědomoval si ten skutečný fenomén - že si ona vybrala mě.
"Takže?"
"Takže, co?" Zajímalo ji.
"Ty a Cullen, hm?" Ty a ten šílenec. Myslím, pokud je pro tebe bohatý kluk tak důležitý ...
Zaťal jsem zuby při jeho hanebnému předpokladu.
"To není tvoje věc, Miku."
Obrana. Takže to je pravda. Blbost. "Nelíbí se mi to."
"Nemusí," odsekla.
Jak to, že nevidí, jaký je to cirkusant? Jací jsou vlastně všichni. Jak na ni civí. Mrazí mě při tom. "Dívají se na tebe jako ... jako by si byla něco k jídlu."
Přikrčil jsem se, čekal jsem, co odpoví.
Její tvář nabrala jasně červený odstín a stiskla rty jakoby zadržela dech. Potom jí přes ně náhle uniklo zachichotání.
Ještě se mi směje. Super.
Opřel jsem se o stěnu tělocvičny a snažil se posbírat.
Jak se mohla Mikovu obvinění zasmát - trefil se tak přesně, že jsem se začínal bát, že toho Forks ví až příliš ... Jak se může smát komentáři, že bych ji mohl zabít, když ví, že je to čistá pravda ? Co na tom bylo vtipné?
Co s ní bylo?
Měla morbidní smysl pro humor? To mi nesedělo do mého názoru na povahu, ale jak jsem si mohl být jistý? Nebo bylo asi moje snění o neopatrném andělu v tomto jednom ohledu pravdivé a ona absolutně nepoznala pocit strachu. Odvahu - to bylo to správné slovo. Jiní by mohli říci fakt, ale já jsem věděl, jaká je statečná. Ať už byl důvod jakýkoli, tento nedostatek strachu pro ni nebyl dobrý. To kvůli tomuto zvláštnímu nedostatku se věčně dostávala do problémů? Možná mě u sebe bude potřebovat navždy ...
Už jen proto jsem měl povznesenou náladu.
Pokud se prostě dokážu vycvičit, být pro ni bezpečný, pak pro mě možná bude správné s ní zůstat.
Jak procházela dveřmi tělocvičny, ramena měla strnulé a spodní ret opět mezi zuby - známka znepokojení. Ale jakmile její oči našli moje, ztuhlé ramena se uvolnily a na tváři se jí objevil široký úsměv. Byl to zvláštní klidný výraz. Namířila si to bez váhání rovnou ke mně, zastavila se až když byla tak blízko, že teplo jejího těla se na mne přelilo jako přílivová vlna.
"Ahoj," zašeptala.
Štěstí, které jsem v té chvíli pocítil, znovu nemělo obdoby.
"Ahoj," řekl jsem a pak - protože kvůli své náhle povznesené náladě jsem nedokázal odolat podpíchnut ji - jsem přidal, "Jak bylo na tělocviku?"
Úsměv se jí trochu zakolísal. "Fajn."
Byla ubohý lhář.
"Vážně?" Zeptal jsem se, chystal jsem se trvat na té záležitosti - ještě jsem si dělal starosti o její hlavu; bolela ji? - Ale myšlenky Mika Newtona byly tak hlasité, že narušilo moji koncentraci.
Nesnáším ho. Kéž by umřel. Doufám, že s tím svým nablýskaným autem sejde rovnou z útesu. Proč ji prostě nemůže nechat na pokoji? Ať se přilepí na vlastní druh - na strašidla.
"Co?" Žádala Bella.
Moje oči se opět zaměřili na její obličej. Podívala se na Mikova vzdalující se záda a pak zase na mne.
"Newton mi leze na nervy," přiznal jsem.
Ústa se jí otevřely a úsměv zmizel. Musela zapomenout, že jsem měl moc, sledovat její katastrofální poslední hodinu, nebo doufat, že jsem ji nevyužil. "Že si zase poslouchal?"
"Jak se má hlava?"
"Ty jsi neuvěřitelný!" Řekla přes zuby a pak se ode mne obrátila a rozzuřeně kráčela k parkovišti. Pokožka jí na tvářích tmavě zčervenala - byla zahanbena.
Držel jsem s ní krok a doufal, že ji ten hněv brzy přejde. Obvykle mi rychle odpustila.
"To ty sis vzpomněla, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně," vysvětloval jsem. "Vzbudila si mou zvědavost."
Neodpověděla; svraštila obočí.
Na parkovišti se najednou zastavila, když zjistila, že cesta k mému autu je zablokovaná hloučky mužských studentů.
Zajímalo by mě jakou mu dali rychlost ...
Podívejte na ty SMG posuvné opěrky. Nikde mimo časopisů jsem takové v životě neviděl ...
Pěkné boční mřížky ...
Jaj, kdyby jsem tak někdy měl jen tak pohodlných šedesát tisíc dolarů ...
Přesně kvůli tomuto bylo lepší, aby Rosalie to auto používala mimo města.
Dral jsem se přes tlačenici žádostivých kluků ke svému autu; po sekundě zaváhání mě Bella následovala.
"Nápadné," zamumlal jsem, jak lézla dovnitř.
"Co je to za auto?" Zajímalo ji.
"M3."
Zamračila se. "Já nečtu Svět motorů."
"Je to BMW." Převrátit jsem oči a poté se soustředil na couvání, abych nikoho nepřejel. Musel jsem se trochu pozorněji zahledět na kluky, kterým se jaksi nechtělo uhnout z cesty. Půl sekundové setkání s mým pohledem je zdá se přesvědčilo.
"Stále se zlobíš?" Zeptal jsem se jí. Už se nemračila.
"Rozhodně," odpověděla mi krátce.
Povzdechy jsem si. Možná jsem to neměl vytahovat. Ach, dobře. Myslím, že se mohu pokusit o odškodné. "Odpustíš mi, pokud se omluvím?"
Chvíli o tom přemýšlela. "Možná ... pokud to budeš myslet vážně," rozhodla se. "A pokud mi slíbíš, že to už nikdy neuděláš."
Nemínil jsem jí lhát, ale s tím jsem nijak neplánoval souhlasit. Možná když jí navrhnu jinou výměnu.
"Co když bych to myslel vážně a dovolil ti v sobotu řídit?" V duchu jsem se při té myšlence přikrčil.
Objevila se vráska, když zvažovala tento nový obchod. "Dohodnuto," promluvila po chvíli přemýšlení.
Teď na mou obranu ... nikdy předtím jsem se úmyslně nesnažil Bellu okouzlit, ale teď se mi zdálo, že by se to mohlo hodit. Zahleděl jsem se jí hluboko do očí, než jsem odcházel od školy, zvědavý, zda to dělám dobře. Použil jsem svůj přesvědčovací tón.
"Tak mě tedy velmi mrzí, že tě zlobím."
Srdce jí bilo hlasitěji a jeho rytmus byl náhle sto tepový. Oči se jí rozšířily, vypadaly trochu omráčeně.
Pousmál jsem se. Tuším jsem to udělal dobře. Samozřejmě, že i já jsem měl trochu problém odtrhnout pohled od jejích očí. Stejně očarovaný. Ještě že jsem tuto cestu znal nazpaměť.
"A v sobotu brzy ráno budu u vás jako na koni," přidal jsem, ukončující dohodu.
Rychle zamžourala a potřásla hlavou, jakoby si ji chtěla něco objasnit. "Ehm," řekla. "Nevím, jak budu vysvětlovat Charliemu, odkud se na naší příjezdové cestě vzalo to cizí Volvo."
Ach, jak málo mě stále poznala. "Neměl jsem v úmyslu přijet autem."
"Jak -" začala se ptát.
Přerušil jsem ji. Ta odpověď by se těžko vysvětlovala bez názorné ukázky a nyní je asi těžko ten správný čas. "Nedělej si s tím starosti. Budu tam, bez auta. "
Naklonila hlavu na stranu a na sekundu vypadala, jakoby se na mě šla tisknout, ale pak zřejmě změnila názor.
"Už je později?" Zeptala se, připomínala mi náš dnešní nedokončený rozhovor v jídelně; pustila se jedné těžké otázky jen na to, aby se vrátila k další, která byla ještě horší.
"Myslím, že ano," přisvědčil jsem neochotně.
Zaparkoval jsem před jejím domem, napjatý, jak jsem se snažil vymyslet, jak jí to vysvětlit ... bez toho, aby se naplno projevila moje obludná přirozenost, bez toho, abych ji zase vystrašil. Nebo to bylo zlé? Minimalizovat mou temnou stránku?
Čekala s toutéž maskou zdvořilého zájmu, kterou měla na tváři při obědě. Pokud bych nebyl tak nervózní, ten její absurdní klid by mě rozesmál.
"Stále chceš vědět, proč mě nemůžeš vidět lovit?" Zeptal jsem se.
"No, hlavně jsem byla zvědavá na tvou reakci," řekla.
"Vystrašil jsem tě?" Ptal jsem se a byl jsem si jistý, že to popře.
"Ne."
Pokusil jsem se neusmát - neúspěšně. "Je mi líto, že jsem tě vyděsil." A pak mi ten momentální úsměv z tváře zmizel. "To mě jen rozhodilo pomyšlení na to, že by si tam byla ... dokud bychom lovili."
"To by bylo zlé?"
Ten vnitřní obrázek byl již příliš mnoho - Bella, taková zranitelná v prázdné tmě; já mimo kontrolu ... snažil jsem se to vypudit z hlavy. "Mimořádná."
"Nebo ...?"
Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli se soustředil na tu tepelnou destrukci tkáně žízeň. Cítil jsem ho řídit, zkoušel svou převahu nad ním. Už mě nikdy neovládne - strašně jsem chtěl, aby to byla pravda. Budu pro ni bezpečný. Hleděl jsem na mraky, ale neviděl jsem je, přál jsem si, abych mohl věřit tomu, že moje odhodlání by něco změnilo, kdybych při lovu zachytil její pach.
"Když lovíme ... nechávám se řídit našimi smysly," řekl jsem jí, a každé slovo jsem důkladně zvážil, než jsem ho vyslovil. "Které jsou méně ovládané myslí. Hlavně čichem. Kdyby si byla kdekoli blízko mě, když takhle ztratím kontrolu ... "
Utrápeně jsem zakroutil hlavou při pomyšlení na to, co by se - nikoli co by se mohlo, ale co by se - tehdy určitě stalo.
Slyšel jsem zadrhnutí v jejím srdečním tepu a nedočkavě se otočil, abych jí mohl číst v očích.
Bellina tvář byla klidná, její výraz vážný. Rty měla jen mírně našpulené - hádal jsem, že zájmem. Ale co ji zajímalo? Její vlastní bezpečnost? Nebo moje trápení? Dále jsem na ni civěl, snažil jsem se rozluštit její dvojsmyslný výraz.
Ona mi pohled oplácala. Po chvíli se její oči zvětšily a zorničky rozšířily, i když světlo se nezměnilo.
Dech se mi zrychlil a to ticho v autě se najednou znovu zdálo elektrizující, přesně jako v té potemnělé biologické učebně dnes odpoledne. Opět mezi námi přeskočila jiskra a moje touha dotknout se jí byla dokonce ještě silnější než požadavky žízně.
Ta pulzující energie způsobila, jako bych jsem měl opět tep. Moje tělo ním zpívalo. Jako by jsem byl člověk. Více než cokoliv na tomto světě jsem chtěl cítit to teplo jejích rtů na svých. Sekundu jsem zoufale bojoval, najít v sobě tu sílu, tu kontrolu, abych se natolik dokázal ústy přiblížit k její pokožce ...
Trhavě se nadechla a já jsem si až tehdy uvědomil, že když se mně dech zrychlil, ona přestala dýchat úplně.
Zavřel jsem oči, pokoušel jsem se zlomit to spojení mezi námi.
Žádné další chyby.
Bellina existence závisela na tisícovce jemně vyvážených chemických procesů - všechny se daly tak snadno přerušit. Rytmické stahování jejích plic, přívod kyslíku - to bylo pro ni životně důležité. Třepotající tempo jejího křehkého srdce mohlo být zastaveno tolika různými, blbý nehodami nebo chorobami nebo ... mnou.
Nevěřil jsem tomu, že kterýkoli člen mé rodiny by váhal, kdyby mu nabídli šanci vrátit se zpět - pokud by ten dotyčný mohl nesmrtelnost vyměnit opět za smrtelnost. Kdokoli z nás by kvůli tomu skočil do ohně. Hořel by tolik let nebo století, kolik by bylo třeba.
Většina z našeho druhu stavěla nesmrtelnost nad vše ostatní. Existovaly dokonce lidé, kteří po ní dychtili, kteří v tmavých koutech hledali ty, kteří jim mohli dát ten nejčernější z darů ...
My ne. Ne moje rodina. Vyměnili bychom cokoliv za to, být lidmi.
Ale ani jeden z nás nikdy tak netouží po způsobu, jak se vrátit, jako já v té chvíli.
Zíral jsem na mikroskopické trhlinky a vady na předním skle, jakoby v něm bylo skryto nějaké řešení. To jiskření neopadlo a já jsem se musel soustředit, abych ruce nechal na volantu.
V ruce mě znovu začalo bezbolestně píchat z toho, jak jsem se jí předtím dotknul.
"Bello, myslím, že by si už měla jít dovnitř."
Hned mě bez komentáře poslechla, vystoupila a zabuchla za sebou dveře. Cítila, že se blíží katastrofa tak jasně jako já?
Bolelo ji odejít, jak mě bolelo nechat ji jít? Jedinou útěchou mi bylo, že ji brzy uvidím. Dříve než uvidí ona mne. Na tom jsem se usmál, pak jsem stáhl okno a naklonil se, abych k ní ještě jednou promluvil - teď to bylo bezpečnější, s teplem jejího těla mimo auta.
Otočila se, aby zjistila, co chci - zvědavá.
Stále zvědavá, přesto, že se mě dnes vyptávala na tolik otázek. Moje vlastní zvědavost nebyla uspokojena vůbec; dnešní odpovídání na otázky odhalilo jen moje tajemství - od ní jsem dostal jen vlastní dohady. To nebylo fér.
" Bello?"
"Ano?"
"Zítra jsem na řadě já."
Čelo se jí svraštilo. "V čem?"
"V kladení otázek." Zítra, když budeme na bezpečnějším místě, obklopeni svědky, dostanu své odpovědi. Při té myšlence jsem se ušklíbl a pak jsem se obrátil, protože se ani nepohla. I když byla z auta ven, ve vzduchu zůstávala ozvěna té energie. I já jsem chtěl vystoupit, odvést ji ke dveřím - výmluva, abych mohl zůstat vedle ní ...
Žádné další chyby. Přidal jsem plyn a povzdechl jsem si, když za mnou zmizela. Připadalo mi to, jakoby jsem věčně vyběhl k Belle nebo od ní, nikdy jsem nezůstal stát. Budu muset najít nějaký způsob, jak neustoupí, pokud se vůbec někdy přestaneme dohadovat.
V té bublině myšlenek, které se hemžili po tělocvičně, se daly nejsnáze určit myšlenky Mika Newtona. Jeho mysl se pro mě za poslední týdny stala až moc známou. S rezignovaným povzdechem jsem se chystal naslouchat přes něj. Alespoň jsem si mohl být jistý, že svou pozornost bude věnovat Belle.
Slyšel jsem akorát jeho nabídku, že bude jejím badmintonovým partnerem; jak jí to navrhoval, myslí mu proběhly další možné partnerství. Úsměv mi pohasl, zuby se zaťali a musel jsem si připomenout, že zavraždit Mika Newtona nebyla přijatelná možnost.
"Díky, Miku - víš, že to nemusíš dělat."
"Neboj, budu se ti držet z dosahu."
Ušklíbli se na sebe a záblesky četných nehod - vždy nějakým způsobem spojené s Bellou - prolétávaly Mikovou hlavou.
Mike hrál nejprve sám, zatímco Bella váhala v zadní části kurtu, opatrně držela raketu, jakoby to byla nějaká zbraň. Potom se kolem procházel trenér Clapp a přikázal Mikovi, aby nechal hrát i Bellu.
O-ou, pomyslel si Mike, když se s povzdechem pohnula kupředu, držení raketu v dost nevhodném úhlu.
Jennifer Fordová myšlenkami jinde vyslala košík rovně k Belle. Mike sledoval, jak se za ním naklonila, švihala raketou na míle daleko od jejího cíle a vpadl jí do toho ve snaze zachránit ten úder.
S obavami jsem pozoroval trajektorii Belliny rakety. Jasně, narazila do natažené sítě a odskočila zpět k ní, praštila ji do čela dříve, než se stočila a s dunivým zvukem praštila Mikovu ruku.
Au. Au. Jau. Z toho bude modřina.
Bela si TŘELA čelo. Bylo těžké zůstat na místě, kam jsem patřil, když jsem věděl, že je zraněná. Ale co bych mohl dělat, kdybych tam byl? A nezdálo se to být vážné ... Váhavě jsem sledoval. Pokud by se i nadále snažila hrát, chystal jsem se vymyslet si nějakou záminku, abych ji z té třídy vytáhl.
Trenér se rozesmál. "Sorry, Newtone." To děvče je největší smolař, jakého jsem kdy viděl. Neměla by ohrozit ostatní ...
Záměrně se otočil a odešel se dívat na někoho jiného, takže Bella se mohla vrátit ke své předchozí pozorovatelské roli.
Au, pomyslel si opět Mike a masíroval si ruku. Obrátil se k Belle. "Si v pohodě?"
"Jo, a ty?" Zeptala se zahanbeně, červenajíc se.
"Myslím, že to zvládnu." Nechci znít jako ufňukanec. Ale člověče, to bolí!
Mike pohupoval rukou do kruhu, trhal sebou.
"Já raději zůstanu tady vzadu," řekla Bella, v obličeji měla spíše zahanbenost a starost než bolest. Možná Mike schytal to nejhorší. Rozhodně jsem doufal, že to bylo v tom. Alespoň už nehrála. Držela raketu tak opatrně za zády, oči rozšířené výčitky svědomí ... musel jsem zakrývat smích kašlem.
Co je tak směšné? chtěl vědět Emmett.
"Pak ti to řeknu," zamumlal jsem.
Bella se již neodvážila hrát. Trenér ji ignoroval a nechal Mika hrát samotného.
Prolétl jsem test na konci hodiny a paní Goffová mě pustila dříve. Upřeně jsem poslouchal Mika, jak jsem kráčel přes školní pozemek. Rozhodl se, vyptávatť se na mne Belly.
Jessika přísahala, že spolu randí. Proč? Proč si musel vybrat právě ji?
Neuvědomoval si ten skutečný fenomén - že si ona vybrala mě.
"Takže?"
"Takže, co?" Zajímalo ji.
"Ty a Cullen, hm?" Ty a ten šílenec. Myslím, pokud je pro tebe bohatý kluk tak důležitý ...
Zaťal jsem zuby při jeho hanebnému předpokladu.
"To není tvoje věc, Miku."
Obrana. Takže to je pravda. Blbost. "Nelíbí se mi to."
"Nemusí," odsekla.
Jak to, že nevidí, jaký je to cirkusant? Jací jsou vlastně všichni. Jak na ni civí. Mrazí mě při tom. "Dívají se na tebe jako ... jako by si byla něco k jídlu."
Přikrčil jsem se, čekal jsem, co odpoví.
Její tvář nabrala jasně červený odstín a stiskla rty jakoby zadržela dech. Potom jí přes ně náhle uniklo zachichotání.
Ještě se mi směje. Super.
Opřel jsem se o stěnu tělocvičny a snažil se posbírat.
Jak se mohla Mikovu obvinění zasmát - trefil se tak přesně, že jsem se začínal bát, že toho Forks ví až příliš ... Jak se může smát komentáři, že bych ji mohl zabít, když ví, že je to čistá pravda ? Co na tom bylo vtipné?
Co s ní bylo?
Měla morbidní smysl pro humor? To mi nesedělo do mého názoru na povahu, ale jak jsem si mohl být jistý? Nebo bylo asi moje snění o neopatrném andělu v tomto jednom ohledu pravdivé a ona absolutně nepoznala pocit strachu. Odvahu - to bylo to správné slovo. Jiní by mohli říci fakt, ale já jsem věděl, jaká je statečná. Ať už byl důvod jakýkoli, tento nedostatek strachu pro ni nebyl dobrý. To kvůli tomuto zvláštnímu nedostatku se věčně dostávala do problémů? Možná mě u sebe bude potřebovat navždy ...
Už jen proto jsem měl povznesenou náladu.
Pokud se prostě dokážu vycvičit, být pro ni bezpečný, pak pro mě možná bude správné s ní zůstat.
Jak procházela dveřmi tělocvičny, ramena měla strnulé a spodní ret opět mezi zuby - známka znepokojení. Ale jakmile její oči našli moje, ztuhlé ramena se uvolnily a na tváři se jí objevil široký úsměv. Byl to zvláštní klidný výraz. Namířila si to bez váhání rovnou ke mně, zastavila se až když byla tak blízko, že teplo jejího těla se na mne přelilo jako přílivová vlna.
"Ahoj," zašeptala.
Štěstí, které jsem v té chvíli pocítil, znovu nemělo obdoby.
"Ahoj," řekl jsem a pak - protože kvůli své náhle povznesené náladě jsem nedokázal odolat podpíchnut ji - jsem přidal, "Jak bylo na tělocviku?"
Úsměv se jí trochu zakolísal. "Fajn."
Byla ubohý lhář.
"Vážně?" Zeptal jsem se, chystal jsem se trvat na té záležitosti - ještě jsem si dělal starosti o její hlavu; bolela ji? - Ale myšlenky Mika Newtona byly tak hlasité, že narušilo moji koncentraci.
Nesnáším ho. Kéž by umřel. Doufám, že s tím svým nablýskaným autem sejde rovnou z útesu. Proč ji prostě nemůže nechat na pokoji? Ať se přilepí na vlastní druh - na strašidla.
"Co?" Žádala Bella.
Moje oči se opět zaměřili na její obličej. Podívala se na Mikova vzdalující se záda a pak zase na mne.
"Newton mi leze na nervy," přiznal jsem.
Ústa se jí otevřely a úsměv zmizel. Musela zapomenout, že jsem měl moc, sledovat její katastrofální poslední hodinu, nebo doufat, že jsem ji nevyužil. "Že si zase poslouchal?"
"Jak se má hlava?"
"Ty jsi neuvěřitelný!" Řekla přes zuby a pak se ode mne obrátila a rozzuřeně kráčela k parkovišti. Pokožka jí na tvářích tmavě zčervenala - byla zahanbena.
Držel jsem s ní krok a doufal, že ji ten hněv brzy přejde. Obvykle mi rychle odpustila.
"To ty sis vzpomněla, že jsem tě nikdy neviděl v tělocvičně," vysvětloval jsem. "Vzbudila si mou zvědavost."
Neodpověděla; svraštila obočí.
Na parkovišti se najednou zastavila, když zjistila, že cesta k mému autu je zablokovaná hloučky mužských studentů.
Zajímalo by mě jakou mu dali rychlost ...
Podívejte na ty SMG posuvné opěrky. Nikde mimo časopisů jsem takové v životě neviděl ...
Pěkné boční mřížky ...
Jaj, kdyby jsem tak někdy měl jen tak pohodlných šedesát tisíc dolarů ...
Přesně kvůli tomuto bylo lepší, aby Rosalie to auto používala mimo města.
Dral jsem se přes tlačenici žádostivých kluků ke svému autu; po sekundě zaváhání mě Bella následovala.
"Nápadné," zamumlal jsem, jak lézla dovnitř.
"Co je to za auto?" Zajímalo ji.
"M3."
Zamračila se. "Já nečtu Svět motorů."
"Je to BMW." Převrátit jsem oči a poté se soustředil na couvání, abych nikoho nepřejel. Musel jsem se trochu pozorněji zahledět na kluky, kterým se jaksi nechtělo uhnout z cesty. Půl sekundové setkání s mým pohledem je zdá se přesvědčilo.
"Stále se zlobíš?" Zeptal jsem se jí. Už se nemračila.
"Rozhodně," odpověděla mi krátce.
Povzdechy jsem si. Možná jsem to neměl vytahovat. Ach, dobře. Myslím, že se mohu pokusit o odškodné. "Odpustíš mi, pokud se omluvím?"
Chvíli o tom přemýšlela. "Možná ... pokud to budeš myslet vážně," rozhodla se. "A pokud mi slíbíš, že to už nikdy neuděláš."
Nemínil jsem jí lhát, ale s tím jsem nijak neplánoval souhlasit. Možná když jí navrhnu jinou výměnu.
"Co když bych to myslel vážně a dovolil ti v sobotu řídit?" V duchu jsem se při té myšlence přikrčil.
Objevila se vráska, když zvažovala tento nový obchod. "Dohodnuto," promluvila po chvíli přemýšlení.
Teď na mou obranu ... nikdy předtím jsem se úmyslně nesnažil Bellu okouzlit, ale teď se mi zdálo, že by se to mohlo hodit. Zahleděl jsem se jí hluboko do očí, než jsem odcházel od školy, zvědavý, zda to dělám dobře. Použil jsem svůj přesvědčovací tón.
"Tak mě tedy velmi mrzí, že tě zlobím."
Srdce jí bilo hlasitěji a jeho rytmus byl náhle sto tepový. Oči se jí rozšířily, vypadaly trochu omráčeně.
Pousmál jsem se. Tuším jsem to udělal dobře. Samozřejmě, že i já jsem měl trochu problém odtrhnout pohled od jejích očí. Stejně očarovaný. Ještě že jsem tuto cestu znal nazpaměť.
"A v sobotu brzy ráno budu u vás jako na koni," přidal jsem, ukončující dohodu.
Rychle zamžourala a potřásla hlavou, jakoby si ji chtěla něco objasnit. "Ehm," řekla. "Nevím, jak budu vysvětlovat Charliemu, odkud se na naší příjezdové cestě vzalo to cizí Volvo."
Ach, jak málo mě stále poznala. "Neměl jsem v úmyslu přijet autem."
"Jak -" začala se ptát.
Přerušil jsem ji. Ta odpověď by se těžko vysvětlovala bez názorné ukázky a nyní je asi těžko ten správný čas. "Nedělej si s tím starosti. Budu tam, bez auta. "
Naklonila hlavu na stranu a na sekundu vypadala, jakoby se na mě šla tisknout, ale pak zřejmě změnila názor.
"Už je později?" Zeptala se, připomínala mi náš dnešní nedokončený rozhovor v jídelně; pustila se jedné těžké otázky jen na to, aby se vrátila k další, která byla ještě horší.
"Myslím, že ano," přisvědčil jsem neochotně.
Zaparkoval jsem před jejím domem, napjatý, jak jsem se snažil vymyslet, jak jí to vysvětlit ... bez toho, aby se naplno projevila moje obludná přirozenost, bez toho, abych ji zase vystrašil. Nebo to bylo zlé? Minimalizovat mou temnou stránku?
Čekala s toutéž maskou zdvořilého zájmu, kterou měla na tváři při obědě. Pokud bych nebyl tak nervózní, ten její absurdní klid by mě rozesmál.
"Stále chceš vědět, proč mě nemůžeš vidět lovit?" Zeptal jsem se.
"No, hlavně jsem byla zvědavá na tvou reakci," řekla.
"Vystrašil jsem tě?" Ptal jsem se a byl jsem si jistý, že to popře.
"Ne."
Pokusil jsem se neusmát - neúspěšně. "Je mi líto, že jsem tě vyděsil." A pak mi ten momentální úsměv z tváře zmizel. "To mě jen rozhodilo pomyšlení na to, že by si tam byla ... dokud bychom lovili."
"To by bylo zlé?"
Ten vnitřní obrázek byl již příliš mnoho - Bella, taková zranitelná v prázdné tmě; já mimo kontrolu ... snažil jsem se to vypudit z hlavy. "Mimořádná."
"Nebo ...?"
Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli se soustředil na tu tepelnou destrukci tkáně žízeň. Cítil jsem ho řídit, zkoušel svou převahu nad ním. Už mě nikdy neovládne - strašně jsem chtěl, aby to byla pravda. Budu pro ni bezpečný. Hleděl jsem na mraky, ale neviděl jsem je, přál jsem si, abych mohl věřit tomu, že moje odhodlání by něco změnilo, kdybych při lovu zachytil její pach.
"Když lovíme ... nechávám se řídit našimi smysly," řekl jsem jí, a každé slovo jsem důkladně zvážil, než jsem ho vyslovil. "Které jsou méně ovládané myslí. Hlavně čichem. Kdyby si byla kdekoli blízko mě, když takhle ztratím kontrolu ... "
Utrápeně jsem zakroutil hlavou při pomyšlení na to, co by se - nikoli co by se mohlo, ale co by se - tehdy určitě stalo.
Slyšel jsem zadrhnutí v jejím srdečním tepu a nedočkavě se otočil, abych jí mohl číst v očích.
Bellina tvář byla klidná, její výraz vážný. Rty měla jen mírně našpulené - hádal jsem, že zájmem. Ale co ji zajímalo? Její vlastní bezpečnost? Nebo moje trápení? Dále jsem na ni civěl, snažil jsem se rozluštit její dvojsmyslný výraz.
Ona mi pohled oplácala. Po chvíli se její oči zvětšily a zorničky rozšířily, i když světlo se nezměnilo.
Dech se mi zrychlil a to ticho v autě se najednou znovu zdálo elektrizující, přesně jako v té potemnělé biologické učebně dnes odpoledne. Opět mezi námi přeskočila jiskra a moje touha dotknout se jí byla dokonce ještě silnější než požadavky žízně.
Ta pulzující energie způsobila, jako bych jsem měl opět tep. Moje tělo ním zpívalo. Jako by jsem byl člověk. Více než cokoliv na tomto světě jsem chtěl cítit to teplo jejích rtů na svých. Sekundu jsem zoufale bojoval, najít v sobě tu sílu, tu kontrolu, abych se natolik dokázal ústy přiblížit k její pokožce ...
Trhavě se nadechla a já jsem si až tehdy uvědomil, že když se mně dech zrychlil, ona přestala dýchat úplně.
Zavřel jsem oči, pokoušel jsem se zlomit to spojení mezi námi.
Žádné další chyby.
Bellina existence závisela na tisícovce jemně vyvážených chemických procesů - všechny se daly tak snadno přerušit. Rytmické stahování jejích plic, přívod kyslíku - to bylo pro ni životně důležité. Třepotající tempo jejího křehkého srdce mohlo být zastaveno tolika různými, blbý nehodami nebo chorobami nebo ... mnou.
Nevěřil jsem tomu, že kterýkoli člen mé rodiny by váhal, kdyby mu nabídli šanci vrátit se zpět - pokud by ten dotyčný mohl nesmrtelnost vyměnit opět za smrtelnost. Kdokoli z nás by kvůli tomu skočil do ohně. Hořel by tolik let nebo století, kolik by bylo třeba.
Většina z našeho druhu stavěla nesmrtelnost nad vše ostatní. Existovaly dokonce lidé, kteří po ní dychtili, kteří v tmavých koutech hledali ty, kteří jim mohli dát ten nejčernější z darů ...
My ne. Ne moje rodina. Vyměnili bychom cokoliv za to, být lidmi.
Ale ani jeden z nás nikdy tak netouží po způsobu, jak se vrátit, jako já v té chvíli.
Zíral jsem na mikroskopické trhlinky a vady na předním skle, jakoby v něm bylo skryto nějaké řešení. To jiskření neopadlo a já jsem se musel soustředit, abych ruce nechal na volantu.
V ruce mě znovu začalo bezbolestně píchat z toho, jak jsem se jí předtím dotknul.
"Bello, myslím, že by si už měla jít dovnitř."
Hned mě bez komentáře poslechla, vystoupila a zabuchla za sebou dveře. Cítila, že se blíží katastrofa tak jasně jako já?
Bolelo ji odejít, jak mě bolelo nechat ji jít? Jedinou útěchou mi bylo, že ji brzy uvidím. Dříve než uvidí ona mne. Na tom jsem se usmál, pak jsem stáhl okno a naklonil se, abych k ní ještě jednou promluvil - teď to bylo bezpečnější, s teplem jejího těla mimo auta.
Otočila se, aby zjistila, co chci - zvědavá.
Stále zvědavá, přesto, že se mě dnes vyptávala na tolik otázek. Moje vlastní zvědavost nebyla uspokojena vůbec; dnešní odpovídání na otázky odhalilo jen moje tajemství - od ní jsem dostal jen vlastní dohady. To nebylo fér.
" Bello?"
"Ano?"
"Zítra jsem na řadě já."
Čelo se jí svraštilo. "V čem?"
"V kladení otázek." Zítra, když budeme na bezpečnějším místě, obklopeni svědky, dostanu své odpovědi. Při té myšlence jsem se ušklíbl a pak jsem se obrátil, protože se ani nepohla. I když byla z auta ven, ve vzduchu zůstávala ozvěna té energie. I já jsem chtěl vystoupit, odvést ji ke dveřím - výmluva, abych mohl zůstat vedle ní ...
Žádné další chyby. Přidal jsem plyn a povzdechl jsem si, když za mnou zmizela. Připadalo mi to, jakoby jsem věčně vyběhl k Belle nebo od ní, nikdy jsem nezůstal stát. Budu muset najít nějaký způsob, jak neustoupí, pokud se vůbec někdy přestaneme dohadovat.
Komentáře
Přehled komentářů
teda, já vždycky našla MS jen po 11 kapitolu.. =o) vůbec by mi nevadilo, kdyby vyšly všechny..
12. kapitola..
(Barush, 31. 7. 2010 17:23)