Anita Blakeová 1., 2., 3., 4., 5.
5. 4. 2010
1
Dům Harolda Gaynora stál uprostřed jasně zeleného trávníku a skupinky ztepilých stromů. Zdi na žhavém srpnovém slunci přímo zářily. Můj šéf, Bert Vaughn, zaparkoval auto na štěrkem vysypané příjezdové cestě. Štěrk byl tak bílý, až vypadal jako ručně sbíraná kamenná sůl. Odkudsi mimo dohled doléhalo tiché předení zavlažovačů. Vládlo snad nejhorší sucho, které postihlo Missouri během posledních dvaceti let, ale tady byla tráva naprosto dokonalá. No dobrá, nejsem tu od toho, abych se s panem Gaynorem bavila o šetrném zacházení s vodou. Jsem tu od toho, abych se s ním bavila o povolávání mrtvých z hrobu.
Ne o vzkříšení. Tak dobrá nejsem. Mám na mysli zombie. Šmajdavé nemrtvé. Hnijící mrtvoly. Ve stylu „Noc oživlých mrtvol“ – takové zombie. Ačkoli určitě mnohem méně dramatické, než jak by je kdy Hollywood ztvárnil na plátně. Jsem oživovatelka. Je to zaměstnání, nic víc. Jako podomní prodej.
Oživování je uznávanou živností pouhých pět let. Předtím to bylo jen zahanbující prokletí, náboženská zkušenost nebo atrakce pro turisty. V některých čtvrtích New Orleansu tomu tak ještě stále je, ale tady v St. Louis jde o zaměstnání. A docela výnosné, za což z valné části vděčím svému šéfovi. Je to lump, darebák a ničema, ale setsakra dobře ví, jak vydělávat peníze. Což je u obchodního ředitele skvělá vlastnost.
Bert měří přes metr devadesát, má široká ramena a postavu bývalého vysokoškolského ragbyového hráče, ovšem s náznakem pivního pupku. Tmavomodrý oblek má šitý tak, aby pupek nebyl vidět. Ostatně za osm set dolarů by ten oblek měl ukrýt i stádo slonů. Bert má platinově světlé vlasy zastřižené na ježka. Světlé vlasy i oči výrazně kontrastují s opálenou kůží.
Šéf si upravil modrobíle pruhovanou kravatu a setřel pot z opáleného čela. „Ve zprávách říkali, že existuje nějaké hnutí za využití zombií jako pracovní síly na polích zamořených pesticidy. Zachránilo by to spoustu lidských životů.“
„Zombie hnijí, Berte, tomu nelze zabránit. A nezůstanou dost chytré dostatečně dlouho na to, aby se daly použít k práci na poli.“
„Byla to jen taková myšlenka. Mrtví nemají před zákonem žádná práva, Anito.“
„Zatím.“
Je špatné povolávat mrtvé, aby na nás otročili. Je to prostě špatné, ale nikdo mě neposlouchá. Vláda konečně musela přistoupit k činu. Byla vytvořena celostátní komise oživovatelů a dalších odborníků. Máme dohlížet na pracovní podmínky místních zombií.
Pracovní podmínky. Oni to prostě nechápou. Mrtvole nemůžete poskytnut dobré pracovní podmínky. Stejně to neocení. Zombie možná chodí, nebo i mluví, ale jsou velmi, velmi mrtvé.
Bert se na mě shovívavě usmál. Odolala jsem pokušení vlepit mu jednu přímo do jeho blazeovaného úsměvu. „Vím, že ty a Charles jste členy té komise,“ prohlásil Bert. „Chodíte do všech podniků a kontrolujete, jak zacházejí se zombiemi. Pro firmu Oživovatelé Inc. je to skvělá reklama.“
„Nedělám to kvůli reklamě.“
„Vím. Věříš ve svou skromnou nepatrnou věc.“
„A ty jsi blahosklonnej hajzl,“ sdělila jsem mu se sladkým úsměvem.
Zakřenil se. „Já vím.“
Zakroutila jsem hlavou. Souboj v urážkách nemůžete nikdy nad Bertem vyhrát. Je mu srdečně jedno, co si o něm myslíte, dokud pro něj pracujete.
Moje sako v barvě námořnické modři mělo být letní, ale nebylo. Jakmile jsem vystoupila z auta, po zádech mi začal stékat pot.
Bert se ke mně obrátil, malá očka zúžená, věnoval mi kosý podezíravý pohled. „Pořád ještě nosíš zbraň.“
„Pod sakem není vidět. Pan Gaynor si toho nevšimne ani náhodou.“ Pod popruhy podpažního pouzdra se mi začal srážet pot. Cítila jsem, jak mi prosakuje hedvábnou blůzou. Snažím se nemít na sobě hedvábí a podpažní pouzdro zároveň. Hedvábí pak vypadá pokrčené a pomuchlané tam, kde se kříží popruhy. Moje pistole je devítka Browning Hi-Power a ráda ji mám při ruce.
„No tak, Anito. Pochybuji, že bys potřebovala pistoli v raném odpoledni na návštěvě u klienta.“ V Bertově hlase zazněl takový ten blahosklonný tón, jakým se mluví k malým dětem. „No tak, holčičko, víš, že je to pro tvé dobro.“
Bertovi bylo moje dobro srdečně ukradené. Jenom nechtěl vystrašit Gaynora, který nám už dal šek na pět tisíc dolarů. Jenom za to, že přijedeme a promluvíme si s ním. Z čehož vyplývalo, že další peníze budou, pokud vezmeme jeho zakázku. Spousta peněz. Bert z toho byl celý pryč. Já byla skeptická. Koneckonců Bert nemusí tu mrtvolu povolávat z hrobu – to budu muset udělat já.
Problém je, že Bert má nejspíš pravdu. Za slunného dne nebudu potřebovat pistoli. Pravděpodobně. „Dobrá, otevři kufr.“
Šéf otevřel kufr svého téměř nového volva. Já už sundávala sako. Stál přede mnou a stínil mě před možným pozorovatelem z domu. Bůh chraň, aby zahlédli, že schovávám do kufru pistoli! Co by asi udělali? Zamkli by dveře a volali o pomoc?
Složila jsem popruhy od pouzdra kolem zbraně a uložila ji do prázdného kufru. Voněl jako nové auto, plastově a lehce neskutečně. Bert zabouchl kufr a já na něj zírala, jako bych pořád ještě pistoli mohla vidět.
„Jdeš?“ zeptal se šéf.
„Jo.“ Nelíbí se mi, že musím jít beze zbraně, ať už z jakéhokoli důvodu. Je to špatné znamení? Bert mi pokynul, abych sebou hnula.
Začala jsem opatrně našlapovat po štěrku, obutá v černých lodičkách s vysokým podpatkem. Ženy možná mohou nosit spoustu krásných barev, ale muži mohou nosit pohodlné boty.
Bert se upřeně díval na dveře, na tváři nasazený úsměv. Nejlepší profesionální úsměv, z nějž přímo odkapávala upřímnost. Světle šedé oči mu jiskřily dobrou náladou. Byla to jen maska. Dokázal si ji nasadit a sundat stejně rychle, jako když zmáčknete vypínač. Usmíval by se úplně stejně, kdybyste se mu přiznali k vraždě vlastní matky. Pokud byste byli ochotni zaplatit za to, že vám ji povoláme z hrobu.
Dveře se otevřely a já věděla, že Bert se ohledně nutnosti mít zbraň mýlil. Muž na prahu měřil skoro metr osmdesát, ale oranžové tričko s rolákem měl přes hruď příliš napnuté. Černá sportovní bunda se zdála příliš malá, jako by se při prvním pohybu měly roztrhnout švy, jako hmyzí schránka, která je už příliš těsná. Černé v savu vymáchané džíny vystavovaly na odiv úzký pas, takže dotyčný vypadal jako by ho při výrobě někdo přeštípl vejpůl. Vlasy měl výrazně blonďaté. Tiše se na nás díval. Oči měl prázdné, mrtvé jako oči panenky. Pod sportovní bundou jsem zahlédla problesknout podpažní pouzdro a stěží odolala touze nakopnout Berta do holeně.
Můj šéf si buď zbraně nevšiml, nebo ji ignoroval. „Zdravíčko, já jsem Bert Vaughn a tohle je moje spolupracovnice Anita Blakeová. Myslím, že pan Gaynor nás očekává.“ Roztomile se usmíval.
Osobní strážce – co jiného taky mohl být – ustoupil ode dveří. Bert to vzal jako pozvání a vešel dovnitř. Následovala jsem ho a vůbec jsem si nebyla jistá, že se mi tam chce. Harold Gaynor je velmi bohatý muž. Možná potřebuje osobního strážce. Možná mu někdo vyhrožoval. Nebo je jedním z těch lidí, kteří mají dost peněz na to, aby si platili osobního zátylka, ať už ho potřebují nebo ne.
Anebo jde o něco jiného. O něco, nač potřebujete pistole a svaly a muže s mrtvýma očima beze špetky emocí. Nepříliš povzbudivá představa.
Klimatizace byla zapnutá na příliš silný výkon a pot se okamžitě srážel. Následovali jsme bodyguarda dlouhou chodbou, která byla obložena tmavým, draze vypadajícím dřevem. Běhoun se zdál orientální a pravděpodobně ručně dělaný.
Ve stěně po naší pravici byly vsazené těžké dřevěné dveře. Osobní strážce je otevřel a zůstal stát stranou, zatímco my prošli dovnitř. Vešli jsme do knihovny, ale vsadila bych se, že z těch knih nikdy nikdo žádnou nepřečetl. Od podlahy až ke stropu se táhly poličky z tmavého dřeva. Dokonce tu bylo i druhé patro polic a knih, k nimž se dalo dostat po ladné křivce úzkého schodiště. Všechny knihy v pevné vazbě, všechny stejné velikosti, barvy tlumené a složené k sobě jako koláž. Nábytek samozřejmě z červené kůže zdobený mosaznými knoflíky.
U protější stěny seděl nějaký muž. Usmál se, když jsme vstoupili. Byl rozložitý, měl příjemnou kulatou tvář a dvojitou bradu. Seděl na elektrickém invalidním vozíčku, na klíně přehozený krátký kostkovaný pléd, pod nímž skrýval nohy.
„Á, pan Vaughn a slečna Blakeová. Je od vás milé, že jste přijeli.“ Jeho hlas se hodil k obličeji, byl vlídný, setsakra blízko laskavosti.
V jednom z kožených křesel seděl štíhlý černoch. Měřil přes metr osmdesát, o kolik přesně víc bylo těžko odhadnout. Byl sesunutý dolů, nohy natažené daleko před sebou, kotníky zkřížené. Nohy měl delší než jsem já celá vysoká. Sledoval mě svýma hnědýma očima, jako by si mě chtěl vrýt do paměti a později oznámkovat.
Blonďatý osobní strážce vešel dovnitř a opřel se o knihovnu. Nemohl si pořádně založit ruce, na to měl příliš těsnou bundu a příliš velké svaly. Někdo, kdo nemůže zkřížit ruce, by se neměl opírat o zeď a snažit se vypadat drsně. Poněkud to kazí efekt.
„Tommyho už znáte,“ řekl pan Gaynor. Pak mávl rukou směrem k sedícímu bodyguardovi. „Tohle je Bruno.“
„To je vaše skutečné jméno, nebo jen přezdívka?“ zeptala jsem se s pohledem upřeným Brunovi přímo do očí.
Poposedl v křesle jenom trochu. „Skutečné jméno.“
Usmála jsem se.
„Proč?“ zeptal se.
„Jen jsem nikdy nepotkala bodyguarda, který by se opravdu jmenoval Bruno.“
„To má být vtipné?“ otázal se.
Zavrtěla jsem hlavou. Bruno. Neměl šanci. Bylo to jako pojmenovat dívku Venuše. Každý Bruno musel být osobní strážce. To bylo zákonité. Nebo možná policajt? Hm, ne. Bylo to jméno pro špatňáka. Usmála jsem se.
Bruno se narovnal v křesle jediným plynulým pohybem svalů. Nenosil viditelně žádnou zbraň, ale působil jistým dojmem. Pozor, nebezpečný.
Asi jsem se neměla usmát.
„Anito, prosím tě,“ přerušil nás Bert. „Omlouvám se, pane Gaynore… pane Bruno. Slečna Blakeová má docela nezvyklý smysl pro humor.“
„Neomlouvej se za mě, Berte. Nemám to ráda.“ Stejně nevím, z čeho je tak podrážděný. Nic opravdu urážlivého jsem neřekla nahlas.
„Ale, ale,“ promluvil pan Gaynor. „Žádné zraněné city. Že ne, Bruno?“
Bruno zavrtěl hlavou a zamračil se na mě, ne naštvaně, spíš jaksi zmateně.
Bert po mě střelil namíchnutým pohledem, pak se s úsměvem otočil k muži na vozíčku. „Tak, pane Gaynore, vím, že jste jistě velmi zaměstnaný muž. Jak přesně je tedy stará ta zombie, kterou chcete oživit?“
„Člověk, který jde rovnou k věci. To se mi líbí.“ Gaynor zaváhal, pohled skloněný k zemi. Vstoupila nějaká žena.
Vysoká, dlouhonohá, blonďatá, chrpově modré oči. Hedvábné šaty – pokud se to dalo nazvat šaty – měly růžovou barvu. Držely na ní tak jak měly, skrývaly, co vyžadovala slušnost, ale představivosti ponechávaly jen velmi malý prostor. Dlouhé bledé nohy obuté v růžových botách na jehlovém podpatku. Žádné punčochy. Přešla přes koberec a všichni muži v místnosti ji sledovali. A ona to věděla.
Pohodila hlavou dozadu a zasmála se, ale neozval se žádný zvuk. Její tvář se rozjasnila, rty se pohnuly, oči zajiskřily, ale bylo naprosté ticho, jako by někdo vypnul zvuk. Opřela se bokem o Harolda Gaynora, jednu ruku mu položila na rameno. Objal blondýnku kolem pasu, čímž jí už tak krátkou sukni ještě o píď nadzvedl.
Mohla by si sednout, aniž by odhalila víc, než je zdrávo? Hm. Ne.
„Tohle je Cicely,“ představil ji. Zářivě se usmála na Berta, onen bezhlesý smích jí prozářil oči. Pohlédla na mne a výraz zakolísal, úsměv sklouzl. Na okamžik se jí v očích zračila nejistota. Gaynor ji poplácal po kyčli. Úsměv opět zazářil tak, jak měl. Ladně nám oběma pokývla.
„Chci, abyste povolali z hrobu zombii starou dvě stě osmdesát tři let.“
Jen jsem na něj zírala a říkala si, jestli vůbec ví, oč žádá.
„No,“ prohlásil Bert, „to je skoro tři sta let. Velmi staré tělo, má-li být oživeno jako zombie. Většina oživovatelů by to vůbec nedokázala.“
„Toho jsem si vědom,“ přikývl Gaynor. „Proto jsem si vyžádal slečnu Blakeovou. Ona to dokáže.“
Bert na mě letmo pohlédl. Nikdy jsem neoživovala nic tak starého. „Anito?“
„Mohla bych to udělat,“ řekla jsem.
Potěšeně se usmál na Gaynora.
„Ale neudělám to.“
Bert se pomalu obrátil ke mně, úsměv byl ten tam.
Gaynor se stále usmíval. Osobní strážci zůstali zcela nehybní. Cicely se na mě dívala vlídně, oči prosté jakéhokoli pochopení.
„Milion dolarů, slečno Blakeová,“ pronesl Gaynor tichým přívětivým tónem.
Viděla jsem, jak Bert polkl a zaťal ruce do opěrek. Bertova představa sexu byly peníze. Pravděpodobně měl teď největší erekci v životě.
„Chápete, co ode mne žádáte, pane Gaynore?“ zeptala jsem se.
Přikývl. „Bílé kůzle dodám.“ Mluvil stále stejně mile, stále se usmíval. Jen jeho oči potemněly, byly teď dychtivé, plné očekávání.
Vstala jsem. „Pojď, Berte, je čas jít.“
Šéf mě popadl za paži. „Anito, posaď se, prosím.“
Dívala jsem se na jeho ruku, dokud mě nepustil. Okouzlující maska sklouzla a odhalila vztek, vzápětí ale opět nasadil příjemné obchodní vystupování. „Anito. Je to velkorysá nabídka.“
„Bílé kůzle je eufemismus, Berte. Znamená to lidskou oběť.“
Můj šéf pohlédl na Gaynora, pak zpátky na mne. Znal mě dost dobře na to, aby mi věřil, ale nechtěl věřit. „Nerozumím…“
„Čím starší je zombie, tím větší smrt je zapotřebí, aby byla povolána z hrobu. Po pár stoletích je jedinou ‚dostatečně velkou‘ smrtí lidská oběť,“ vysvětlila jsem.
Gaynor se už neusmíval. Sledoval mě temnýma očima. Cicely se stále tvářila vlídně, skoro se usmívala. Je vůbec někdo doma za těmi modrými kukadly? „Opravdu se chcete bavit o vraždě před Cicely?“ otázala jsem se.
Pán domu mi věnoval zářivý úsměv. Špatné znamení, jako vždy. „Nerozumí ani slovu. Cicely je hluchá.“
Zírala jsem na něj a on přikývl. Dívala se mě přívětivýma očima. Bavili jsme se o lidské oběti a ona o tom neměla ani tušení. Pokud dovedla odečítat ze rtů, obratně to skrývala. Asi i handicapovaní, ehm, fyzicky postižení, se mohou dostat do špatné společnosti, ale celé mi to přišlo zvrhlé.
„Nesnáším ženy, které pořád mluví,“ prohlásil Gaynor.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ani všechny peníze na světě by mě nepřiměly udělat pro vás tuhle práci.“
„Nemůžeš prostě zabít spoustu zvířat místo jednoho?“ zeptal se Bert. Bert je vynikající obchodní ředitel. Ale o povolávání mrtvých ví houby.
Shlédla jsem na něj. „Ne.“
Seděl nehybně v křesle. Představa, že přijde o milion dolarů, mu musela působit vyloženě fyzickou bolest, ale skryl to. Pan Firemní vyjednavač. „Musí být způsob, jak tohle vyřešit,“ pronesl klidně. Rty mu zvlnil profesionální úsměv. Pořád ještě se snaží uzavřít obchod. Můj šéf naprosto nechápe, co se děje.
„Víte o jiném oživovateli, který by dokázal povolat takhle starou zombii?“ zeptal se Gaynor.
Bert pohlédl na mne, pak dolů na zem, pak na Gaynora. Profesionální úsměv pohasl. Pochopil, že tady mluvíme o vraždě. Je v tom nějaký rozdíl?
Vždycky jsem si říkala, kde jsou Bertovy meze. Teď jsem to měla zjistit. Skutečnost, že jsem nevěděla, zda kontrakt odmítne, napovídala o mém šéfovi mnoho. „Ne, asi vám nemohu být nápomocen, pane Gaynore,“ řekl tiše.
„Jestli jde o peníze, slečno Blakeová, mohu zvýšit nabídku.“
Bertovi se zachvěla ramena. Chudák. Ale dobře to skrýval. Bod pro něj.
„Nejsem vrah, Gaynore,“ řekla jsem.
„Já slyšel něco jiného,“ ozval se blonďatý Tommy.
Podívala jsem se na něj. Oči měl pořád prázdné jako panenka. „Nezabíjím lidi pro peníze,“ řekla jsem.
„Zabíjíš upíry pro peníze,“ sdělil mi.
„Jde o legální popravu a nedělám to pro peníze.“
Tommy zavrtěl hlavou a odstoupil od zdi. „Slyšel jsem, že jim ráda probodneš srdce kůlem. A příliš tě nezajímá, koho musíš zabít, aby ses k nim dostala.“
„Moji informátoři mě zpravili o tom, že jste už zabíjela lidi, slečno Blakeová,“ dodal Gaynor.
„Jen v sebeobraně, Gaynore. Nedopustím se vraždy.“
Bert už taky stál. „Je čas jít.“
Bruno jediným plynulým pohybem vstal, tmavé ruce volně spuštěné podél těla, prsty lehce pokrčené. Vsázela bych na nějaký druh bojových umění.
Tommy už nestál u zdi. Sportovní bundu měl odhrnutou, aby byla vidět pistole, jaké měli pistolníci za starých časů. Měl Mangum 357. To v člověku vyrobí zatraceně velkou díru.
Já jsem jen stála a dívala se na ně. Co jiného jsem taky mohla dělat? Mohla bych něco provést s Brunem, ale Tommy má pistoli. Já ne. Konec debaty.
Chovali se, jako bych byla velice nebezpečná osoba. Vzhledem k tomu, že měřím metr šedesát, nevypadám nijak výhružně. Oživujte mrtvé, zabijte pár upírů a lidi vás začnou taky považovat za nestvůru. Někdy to zamrzí. Teď… to skýtá jisté možnosti. „Vážně si myslíte, že jsem přišla neozbrojená?“ zeptala jsem se. Můj hlas zněl velice věcně.
Bruno se podíval na Tommyho, který tak trochu pokrčil rameny. „Neprohledával jsem ji.“
Bruno si odfrkl.
„Stejně nemá pistoli,“ namítl Tommy.
„Vsadíš na to svůj život?“ zeptala jsem se. Přitom jsem se usmála a nechala ruku velice pomalu sklouznout dozadu. Ať si myslí, že mám pod pasem pouzdro se zbraní. Tommy přešlápl, zatínal a povoloval ruku nedaleko od své pistole. Jestli po ní sáhne, zemřeme. A já se vrátím, abych mohla strašit Berta!
„Ne. Není třeba, aby tu dnes někdo zemřel, slečno Blakeová,“ promluvil Gaynor.
„Ne,“ přikývla jsem, „vůbec to není třeba.“ Spolkla jsem vlastní srdce a nechala ruku klesnout od imaginární pistole. Tommy nechal ruku klesnout od svojí skutečné. Bonus pro nás.
Gaynor se znovu usmál jako vlídný bezvousý Santa Claus. „Jistě chápete, že jít s tím na policii nemá smysl.“
Přikývla jsem. „Nemáme důkazy. Ani jste mi neřekl, koho chcete povolat z hrobu a proč.“
„Bylo by to vaše slovo proti mému.“
„A jsem si jistá, že máte přátele na vysokých místech.“ Když jsem to říkala, usmála jsem se.
Jeho úsměv se rozšířil, v tučných tvářičkách mu naskočily dolíčky. „Samozřejmě.“
Obrátila jsem se zády k Tommymu a jeho pistoli. Bert mě následoval. Vyšli jsme ven do pálivého letního žáru. Šéf vypadal poněkud otřeseně. Téměř jsem k němu pocítila přátelství. Bylo hezké vědět, že i Bert má své meze, něco, co by neudělal ani za milion dolarů.
„Opravdu by nás zastřelili?“ zeptal se. Zněl věcně, pevněji než vypadal jeho lehce skelný pohled. Drsný Bert. Aniž jsem ho požádala, odemkl kufr.
„Vzhledem k tomu, že v počítači i v naší knize obchodních schůzek bylo jméno Harold Gaynor?“ Vytáhla jsem pistoli a vklouzla do popruhů… „Aniž by věděli, komu všemu jsme se o téhle cestě zmínili?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Příliš riskantní.“
„Tak proč jsi předstírala, že máš zbraň?“ Když se ptal, pohlédl mi přímo do očí a poprvé jsem v jeho tváři viděla nejistotu. Starej pracháček potřebuje útěchu. Čerstvě vyprodáno.
„Protože jsem se mohla mýlit, Berte.“
2
Obchod se svatebními šaty byl poblíž Sedmdesáté západní ulice, ve čtvrti St. Peters. Jmenoval se „Cesta ke štěstí“. Jak roztomilé. Z jedné strany s ním sousedila pizzerie, z druhé strany kosmetický salón, který se honosil názvem „Kosmetika po setmění“ – jeho zatemněná okna lemoval krvavě červený neon. Pokud jste chtěli, tady vás učesala a udělala vám manikúru upírka.
Vampyrismus je ve Spojených státech legální pouhé dva roky. Pořád ještě jsme jediná země na světě, kde tomu tak je. Na mě se nedívejte, já nehlasovala pro. Dokonce máme i hnutí za volební právo pro vampy. Zdanění bez zastoupení a tak podobně.
Když před dvěma lety někoho obtěžoval upír, tak jsem prostě šla a vrazila tomu prasákovi kůl do srdce. Teď musím mít soudní povolení k popravě. Bez něj by mě čekalo obvinění z vraždy, kdyby mě chytili. Stýská se mi po starých dobrých časech.
Ve výkladu svatebního obchodu stála blonďatá figurína, navlečená do takového množství bílých krajek, že by se v nich člověk utopil. Nepatřím mezi velké příznivce krajek, umělých perliček a volánků. Obzvláště ne volánků. S Catherine jsem byla vybírat svatební šaty celkem dvakrát. Netrvalo dlouho, než jsem pochopila, že moje rady jsou úplně k ničemu. Nelíbily se mi žádné.
Catherine je má velmi dobrá kamarádka. Jinak bych tu ani nebyla. Tvrdila, že pokud se kdy budu sama vdávat, změním názor. Pochybuji, že láska způsobí akutní ztrátu dobrého vkusu. Jestli si někdy koupím šaty s volánky, tak mě někdo prostě zastřelte.
Já bych taky nikdy nevybrala takové šaty pro družičky, jaké zvolila Catherine, ale můžu si za to sama, že jsem nebyla přítomna, když se o nich rozhodovalo. Mám příliš mnoho práce a nenávidím nakupování. Takže teď vyhodím sto dvacet dolarů plus daň za růžové taftové večerní šaty. Vypadají, jako by je někdo ukradl z maturitního plesu.
Vstoupila jsem do klimatizovaného tichého obchodu, vysoké podpatky se mi bořily do koberce, který byl světlounce šedý, až skoro do běla. Paní Cassidyová, vedoucí, mě uviděla přicházet. Úsměv jí povadl jen na malý okamžik, než se znovu ovládla. Statečně se na mne usmála.
Opětovala jsem úsměv. Na příští hodinu jsem se ani trochu netěšila.
Paní Cassidyové je něco mezi čtyřiceti a padesáti, má vypracovanou postavu a zrzavé vlasy tak tmavé, že přecházejí do hněda. Nosí je sčesané do uzlu ve stylu Grace Kellyové. Brýle s obroučkou ze zlatých drátků si posunula ke kořeni nosu a řekla: „Vida, slečna Blakeová přišla na poslední zkoušku.“
„Doufám, že tahle už je opravdu poslední,“ odpověděla jsem.
„No, na tom… problému… jsme pracovali… Myslím, že jsme na něco přišli.“ Za pokladnou byla malá místnost plná stojanů se šaty v igelitových obalech. Paní Cassidyová sáhla mezi další dvoje naprosto stejné růžové šaty a vytáhla ty moje.
Naaranžovala si šaty přes ruku a vedla mě ke kabinkám. Měla nepřirozeně rovná záda. Chystala se na další boj. Já se nemusela chystat, já jsem vždycky připravená k boji. A handrkování s paní Cassidyovou o změnách na společenských šatěch je pořád lepší než hádat se s Tommym a Brunem. Mohlo to dopadnout zatraceně špatně, ale nedopadlo. Gaynor jim přikázal ustoupit. Pro dnešek, jak sám říkal.
Co tím přesně myslel? Nejspíš to mluvilo samo za sebe. Zanechala jsem Berta v kanceláři, dosud otřeseného z onoho blízkého setkání. Bert se nesetkával se špinavou částí naší práce. S násilnou částí naší práce. To jsem měla na starost já nebo Manny, Jamison nebo Charles. My, oživovatelé firmy Oživovatelé Inc., děláme špinavou práci. Bert se držel v bezpečí kanceláře a posílal nám klienty a problémy. Až do dnešního dne.
Paní Cassidyová pověsila šaty na háček v jedné z kabinek a odešla. Než jsem stihla vejít, otevřela se sousední kabinka a ven vyšla rozzářená Kasey, Catherinina malá družička. Je jí osm let. Následovala ji matka, stále ještě oblečená v kostýmku. Elizabeth – „říkejte mi Elsie“ – Markowitzová je vysoká, štíhlá, černovlasá, má olivovou pleť a pracuje jako právnička. Je Catherininou kolegyní a byla také pozvána na svatbu.
Kasey vypadá jako menší, jemnější verze své matky. Holčička si mě všimla první: „Ahoj, Anito. Že ty šaty vypadají hloupě, co?“
„Ale Kasey,“ plísnila ji Elsie, „jsou to nádherné šaty se spoustou pěkných růžových kanýrků.“
Mně ty šaty připomínaly petúnii narvanou steroidy. Sundala jsem si sako a vykročila ke kabince, abych nemusela své mínění vyjádřit nahlas.
„To je opravdická pistole?“ zeptala se Kasey.
Zapomněla jsem, že ji pořád ještě mám. „Ano.“
„Vy pracujete u policie?“
„Ne.“
„Kasey Markowitzová, nebuď dotěrná.“ Její matka ji kolem mě provlekla se spěšným úsměvem. „Omlouvám se za ni, Anito.“
„Mně to nevadí,“ odtušila jsem. O chvíli později jsem stála na vyvýšeném stupínku před téměř dokonalým kruhem zrcadel. Když jsem měla na nohou vhodné růžové lodičky na vysokém podpatku, šaty mi konečně byly dlouhé tak akorát. Mimo jiné měly nadýchané růžové rukávky a odhalovaly ramena. Takže na mně byly vidět téměř všechny jizvy.
Ta nejčerstvější na pravém předloktí je ještě zarůžovělá, dosud se hojí. Ale je to rána po noži. Ty jsou úhledné a čisté ve srovnání s těmi ostatními. Měla jsem zlomenou klíční kost a levou ruku. Prokousl mi je upír, potrhal mě jako pes flákotu masa. Na levém předloktí mám vypálený kříž. Vynalézaví lidští otroci jednoho upíra si mysleli, že je to vtipné. Já si to nemyslela.
Vypadala jsem jako Frankensteinova nevěsta, která si vyrazila na ples. No, možná to nebylo tak špatné, ale paní Cassidyová byla přesvědčená, že ano. Domnívala se, že jizvy budou odvádět pozornost lidí od šatů, od svatební hostiny, od nevěsty. Ale nevěsta s ní nesouhlasila. Rozhodla se, že si zasloužím být na té svatbě, protože jsme dobré kamarádky. Zaplatím nemalé peníze za to, že budu veřejně ponížena. Čili určitě jsme velmi dobré kamarádky.
Paní Cassidyová mi podala pár dlouhých růžových saténových rukaviček. Natáhla jsem si je a protáhla prsty do malých otvorů. Nikdy jsem neměla ráda rukavičky. Mám pocit, jako bych se světa dotýkala přes záclonu. Ale tyto zářivě růžové hadříky mi zakryly paže. Po jizvách ani památky. Jsem hodná holka. Tak.
Paní Cassidyová mi načechrala saténovou sukni a pohlédla do zrcadla. „Myslím, že to bude dobré.“ Postávala tam, jedním dlouhým nalakovaným nehtem si poklepávala na nalíčené rty. „Myslím, že jsem přišla na něco, co by zakrylo ty… uhm… no…“ Neurčitě mávla rukou směrem ke mně.
„Jizvy na klíční kosti?“ napověděla jsem.
„Ano.“ Zdálo se, že si oddechla.
Poprvé jsem si uvědomila, že paní Cassidyová nikdy neřekla slovo „jizva“. Jako by bylo sprosté nebo hrubé. Usmála jsem se na své odrazy v kruhu zrcadel, dusila jsem v sobě smích.
Paní Cassidyová vytáhla cosi vyrobeného z růžových mašlí a umělých pomerančovníkových květů. Smích mě okamžitě přešel. „Co je to?“ zeptala jsem se opatrně.
„Tohle,“ odvětila a udělala krok směrem ke mně, „je řešení našeho problému.“
„Dobrá, ale co to je?“
„No, je to nákrčník. Ozdoba.“
„Mám si to vzít na krk?“
„Ano.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ani náhodou.“
„Slečno Blakeová, už jsem zkoušela všechno možné, abych zakryla tu… tu věc. Klobouky, příčesky, jednoduché stuhy, korzety…“ Doslova rozhodila rukama. „Už si jinak nevím rady.“
Tomu jsem věřila. Zhluboka jsem se nadechla. „Soucítím s vámi, paní Cassidyová, opravdu. Jsem vážně absolutní opruz.“
„Něco takového jsem nikdy neřekla.“
„Já vím, proto jsem to řekla za vás. Ale tohle je ta nejpříšernější věc, kterou jsem kdy viděla.“
„Jestli máte jiný nápad, slečno Blakeová, tak jsem jedno velké ucho.“ Napůl si zkřížila ruce na hrudi. Ta zběsilá „ozdoba“ jí sahala až téměř k pasu.
„Je to moc velké,“ protestovala jsem.
„Zakryje to vaše –“ stiskla rty „– jizvy.“
Málem jsem jí zatleskala. Řekla to sprosté slovo. Mám nějaký lepší nápad? Ne. Nemám. Povzdechla jsem si. „Navlékněte mi to. Alespoň se na to můžu podívat.“
Usmála se. „Nadzvedněte si vlasy, prosím.“
Udělala jsem, co po mně žádala. Upevnila mi tu hrůzu kolem krku. Krajky mě štípaly, stuhy lechtaly a vůbec jsem neměla chuť se podívat do zrcadla. Pomalu jsem pozvedla oči a strnule na sebe zírala.
„Díkybohu máte dlouhé vlasy. Sama vás v den svatby učešu tak, aby doplňovaly zamaskování.“
Ta věc, co mi visela na krku, vypadala jako kříženec mezi psím obojkem a největším krčním korzetem na světě. Kolem krku mi jako houby po dešti vyrašily růžové mašle. Bylo to odporné a žádný účes na tom nic nezmění. Ale jizvy to skrývalo zcela dokonale. Tjamtada-daaá!
Jen jsem zavrtěla hlavou. Co jsem mohla říct? Paní Cassidyová si mé mlčení vyložila jako souhlas. Měla mě znát lépe. Zazvonil telefon, což nás obě zachránilo. „Za minutku jsem zpátky, slečno Blakeová.“ Odešla, koberec tlumil dopad vysokých podpatků.
Jenom jsem na sebe zírala do zrcadel. Mám černé vlasy a oči tak tmavě hnědé, že vypadají jako černé. To je latinskoamerické dědictví po matce. Pleť mám světlou, což má na svědomí otcova germánská krev. Když se trochu nalíčím, vypadám docela jako porcelánová panenka. Když se navléknu do nadýchaných růžových šatiček, vypadám jemně, delikátně a křehce. Ksakru.
Všechny ostatní ženy, které jsou pozvané na svatbu, měří alespoň metr šedesát pět nebo víc. Možná, že některým z nich budou ty šaty dokonce slušet. Ale pochybuji o tom.
A aby toho nebylo málo, musíme mít všechny krinolínu. Vypadám jako odpadlík ze Severu proti Jihu.
„Vida, jak vám to sluší.“ Paní Cassidyová se vrátila. Zářivě se na mne usmívala.
„Vypadám, jako by mě vymáchali v pracím prášku,“ odtušila jsem.
Koutky jí poněkud poklesly. Polkla. „Vám se ten poslední nápad nelíbí?“ Její hlas zněl velmi upjatě.
Z jedné z kabinek vyšla Elsie Markowitzová. Kasey se táhla za ní s nafouknutou pusou. Věděla jsem, jak se asi cítí. „Anito,“ prohlásila Elsie, „vypadáte božsky.“
Nádhera. Vypadám božsky. Přesně to jsem chtěla slyšet. „Díky.“
„Obzvlášť se mi líbí ty stuhy na krku. Víte, že je budeme mít všechny?“
„Omlouvám se za to,“ řekla jsem.
Zamračila se na mě. „Myslím, že prostě dávají vyniknout šatům.“
Teď byla řada na mně, abych se zamračila. „To myslíte vážně?“
Elsie vypadala zmateně. „Samozřejmě že ano. Vám se ty šaty nelíbí?“
Rozhodla jsem se neodpovídat, jelikož by to někoho zřejmě dost vytočilo. Co jiného asi můžete očekávat od ženy, která má perfektní jméno Elizabeth a nechá si říkat jako kráva?
„Paní Cassidyová, je tohle naprosto poslední věc, kterou můžeme k zamaskování jizev použít?“ zeptala jsem se.
Kývla. Velice rozhodně.
Povzdechla jsem si a ona se usmála. Vyhrála a byla si toho dobře vědoma. Věděla jsem, že prohraju, už ve chvíli, kdy jsem ty šaty uviděla. Ale když mám prohrát, tak ať to někomu přijde draho. „Dobrá, hotovo. Takhle to uděláme, vezmu si to na sebe.“
Paní Cassidyová přímo zářila, Elsie se usmívala a Kasey se ušklíbla. Vykasala jsem si krinolínu ke kolenům a slezla ze stupínku. Obruče se houpaly jako zvon, jehož jsem já srdcem.
Zazvonil telefon. Paní Cassidyová ho šla zvednout. S lehkým krokem, písní v srdci a představou, že konečně vypadnu z jejího obchodu. Jak radostné odpoledne!
Zrovna jsem se snažila protáhnout v široké sukni úzkými dvířky do kabinky, když mě zavolala: „Slečno Blakeová, to je pro vás. Detektiv seržant Storr.“
„Vidíš, mami, já ti říkala, že je to policistka,“ ozvala se Kasey.
Nic jsem nevysvětlovala, protože mě Elsie před několika týdny požádala, abych o daném tématu mlčela. Usoudila, že Kasey je příliš malá na to, aby věděla cokoli o oživovatelích, zombiích a zabíjení upírů. Ne že by kterékoli osmileté dítě mohlo nevědět, co je to upír. Upíři byli do značné míry mediální událostí posledního desetiletí.
Pokusila jsem se dát si telefon k levému uchu, ale pletly se mi tam ty zatracené umělé kytky. Přidržela jsem si sluchátko ramenem a natáhla se, abych si rozepnula nákrčník. „Nazdar Dolphe, co se děje?“
„Vražda.“ Má příjemný hlas, měl by zpívat party pro tenor.
„Jaká vražda?“
„Špinavá.“
Konečně jsem si stáhla nákrčník a upustila telefon.
„Anito, jsi tam?“
„Jo. Jen mám nějaké potíže s garderobou.“
„Cože?“
„To není důležité. Proč se mám jít podívat?“
„Ať byl pachatel kdokoli, nebyl to člověk.“
„Upír?“
„Ty jsi odborník na nemrtvé. Proto chci, abys přijela a podívala se.“
„Dobrá, dej mi adresu, jedu tam.“ Vedle telefonu ležel zápisníček se světle růžovými stránkami pokrytými malými srdíčky. Propiska měla na konci plastového amorka. „St. Charles. Tak to nejsem víc než čtvrt hodiny cesty od tebe.“
„Dobře.“ Zavěsil.
„I ty se měj dobře, Dolphe,“ popřála jsem do prázdna, jen abych se mohla cítit nadřazeně. Vrátila jsem se do kabinky a převlékla se.
Dneska mi nabízeli milion dolarů, abych někoho zabila a oživila zombii. Pak poslední zkoušení šatů na svatbu. A teď vražda. Špinavá, jak říkal Dolph. Vyklubalo se z toho pěkně rušné odpoledne.
3
Dolph říkal „špinavá“. Zjevně je mistrem podsázky. Krev byla všude, rozcáknutá po bílých zdech, jako by někdo vychrstl plechovku barvy. V místnosti stála krémově bílá pohovka se vzorem hnědých a zlatých květů. Většinu pohovky zakrýval cár látky zbarvený do purpurova. Zářivě čistými okny dovnitř padal čtverec odpoledního slunečního světla. Díky tomu vypadala krev jasně, třešňově červená.
Čerstvá krev je ve skutečnosti jasnější, než jak vypadá v televizi nebo v kině. Ve velkém množství. Ve velkém množství má skutečná krev barvu požárního vozu, ale na obrazovce vypadá tmavě červená lépe. Tolik k realističnosti.
Jen čerstvá krev je doopravdy červená. Tahle byla stará a už měla být vybledlá, ale šálení letního slunce způsobilo, že vypadala pořád zářivá a čerstvá.
Velice ztěžka jsem polkla a zhluboka se nadechla.
„Vypadáš kapánek nazelenale, Blakeová,“ ozval se mi skoro u ucha hlas.
Trhla jsem sebou a Zerbrowski se zasmál. „Lekla ses?“
„Ne,“ zalhala jsem.
Detektiv Zerbrowski je vysoký asi metr sedmdesát, kudrnaté černé vlasy už mu šedivějí, hnědé oči má zarámované brýlemi s tmavou obroučkou. Hnědý oblek poněkud pomačkaný, kaštanově hnědou novou kravatu měl potřísněnou, asi od oběda. Zerbrowski se na mě křenil. Kření se na mě vždycky.
„Dostal jsem tě, Blakeová, přiznej si to. Bude naše drsná lovkyně upírů zvracet na oběti?“
„Nepřibral jsi náhodou trochu, Zerbrowski?“
„Achich, to mě ranilo!“ Chytil se rukama za hruď a trochu se zapotácel. „Neříkej, že po mně netoužíš tak, jako já po tobě.“
„Dej si pohov. Kde je Dolph?“
„V ložnici.“ Zerbrowski se zahleděl na klenutý strop s proužky denního světla. „Kéž bychom si s Katie mohli něco takového dovolit.“
„Jo, vypadá to pěkně,“ přikývla jsem. Letmo jsem pohlédla na gauč přikrytý plachtou. Látka se lepila na to, co bylo pod ní, jako kapesník hozený přes rozlitý džus. Na tom pohledu něco nebylo v pořádku. Pak mi to došlo. Není tu dost nerovností, aby pod plachtou leželo celé lidské tělo. Ať už je tam cokoli, nějaké části tomu scházejí.
Pokoj jako by se mi zavlnil před očima. Podívala jsem se jinam a křečovitě polkla. Už je tomu mnoho měsíců, co se mi naposled udělalo doopravdy špatně na místě vraždy. Aspoň že běží klimatizace. To je dobré. V horku je zápach vždycky mnohem horší.
„Hej, Blakeová, opravdu se nepotřebuješ projít?“ Zerbrowski mě vzal za paži, jako by mě chtěl odvést ke dveřím.
„Ne, díky. Jsem v pohodě.“ Podívala jsem se mu přímo do hnědých kukadel a zalhala. Věděl, že lžu. Nejsem v pohodě, ale zvládnu to.
Pustil mě, ustoupil a posměšně zasalutoval. „Miluju drsňačky.“
Nemohla jsem si pomoct a usmála se. „Jdi pryč, Zerbrowski.“
„Na konci chodby, poslední dveře vlevo. Najdeš tam Dolpha.“ Zmizel ve skupině dalších mužů. Na místě vraždy se vždycky vyskytuje víc lidí, než je potřeba. Nejen čumilové venku, ale chlápci v uniformách, v civilu, technici, chlapík s videokamerou. Místo vraždy je jako včelí úl, setsakra narvané a plné urputného hemžení.
Prokličkovala jsem davem. Na límec saka v barvě námořnické modři jsem si připnula identifikační kartu zatavenou v plastu. To aby policie věděla, že jsem na jejich straně a pouze jsem se nevetřela. Taky pak bylo bezpečnější procházet s pistolí davem policajtů.
Protáhla jsem se shlukem lidí, kteří stáli jako dopravní zácpa u dveří uprostřed chodby. Dolétly ke mně nesouvislé hlasy. „Ježíšikriste, podívej na tu krev… Našli už tělo?… Myslíš to, co z něj zbylo?… Ne.“
Prodrala jsem se mezi dvěma policisty v uniformě. „Hej!“ křikl za mnou jeden. Přímo před posledními dveřmi nalevo jsem našla prázdný prostor. Nevím, jak to Dolph dokázal, ale v místnosti byl sám. Možná tam právě skončili.
Dolph klečel na světlehnědém koberci. Mohutné ruce, na něž si navlékl chirurgické rukavice, opřené v bok. Černé vlasy měl zastřižené tak nakrátko, že uši po stranách široké bezvýrazné tváře vypadaly jaksi opuštěně. Všiml si mě a vstal. Měří chlup přes dva metry a je mohutný jako zápasník. Postel s nebesy za jeho zády se náhle zdála malá.
Dolph je hlavou nejnovějšího policejního oddělení, skupiny pro boj s nadpřirozenem. Oficiální označení zní Místní oddělení pro supernaturální trestné činy, neboli MOST. Zabývají se veškerými nadpřirozenými zločiny. Zároveň jsou oddělením, kam se odklízejí potížisti. Nikdy jsem nepřemýšlela, co asi udělal Zerbrowski, že tam skončil. Jeho smysl pro humor je velmi podivný a naprosto nemilosrdný. Ale Dolph. Dolph je dokonalý policista. Vždycky jsem si tak nějak domýšlela, že urazil někoho na nejvyšších místech. Urazil ho tím, že byl příliš dobrý ve své práci. Tomu jsem ochotna věřit.
Na koberci u jeho nohou ležel další uzlíček přikrytý plachtou.
„Anito.“ Vždycky mluví takhle, vždycky jen jedno slovo.
„Dolphe.“
Klekl si mezi postel s nebesy a látku nasáklou krví. „Připravena?“
„Vím, že ty jsi tady ten mlčenlivý, Dolphe, ale mohl bys mi říct, po čem se mám dívat?“
„Chci vědět, co vidíš. Ne co jsem ti řekl, že máš vidět.“
Na Dolpha to byl přímo proslov. „Dobrá,“ povzdechla jsem si. „Tak do toho.“
Odtáhl plachtu. Odloupla se od té zkrvavené věci pod ní. Stála jsem tam a dívala se. Ale neviděla jsem nic než krvavý flák masa. Mohl být z čehokoliv: z krávy, z koně, z vysoké zvěře. Ale z člověka? Rozhodně ne.
Moje oči se dívaly, ale mozek odmítal, co mu bylo ukázáno. Přidřepla jsem si k tomu a shrnula si sukni pod stehna. Koberec mi pod nohama čvachtal, jako by na něj napršelo. Až na to, že to nebyl déšť.
„Nemáš rukavice na půjčení? Nechala jsem si všechno vybavení v kanceláři.“
„V pravé kapse saka.“ Zvedl ruce do vzduchu. Na rukavicích měl skvrny od krve. „Posluž si. Moje žena nesnáší, když musí nosit do čistírny zkrvavené šatstvo.“
Usmála jsem se. Tohle je prostě úžasné. Někdy je smysl pro humor povinností. Musela jsem se natáhnout přes ostatky. Vytáhla jsem pár chirurgických rukavic, jednotná velikost. Vždycky jsem z nich měla pocit, jako by byly naplněné pudrem. Jako by to vůbec nebyly rukavice, spíš kondomy na ruce.
„Můžu se dotknout těla, aniž bych poškodila důkazní materiál?“
„Ano.“
Dvěma prsty jsem do toho ze strany šťouchla. Bylo to jako šťouchnout do čerstvého hovězího. Pěkné, pevné. Přejela jsem po kostech vystupujících pod masem, po žebrech. Po žebrech. Náhle jsem pochopila, na co se dívám. Část lidského hrudního koše. Rameno, z něhož čněla bílá kost, zbytek odervané paže. A to bylo všechno. Všechno, co zbylo. Vstala jsem příliš rychle a zapotácela se. Koberec mi začvachtal pod nohama.
V pokoji bylo najednou příliš horko. Odvrátila jsem se od těla a zjistila, že se dívám na noční stolek. Zrcadlo bylo postříkané krví tak, že vypadalo jako pokryté vrstvami červeného laku na nehty. Třešňově rudá, karnevalový purpur, jablíčková červeň.
Zavřela jsem oči a velmi pomalu napočítala do deseti. Když jsem oči zase otevřela, místnost se zdála chladnější. Až teď jsem si všimla, že větrák u stropu se pomalu otáčí. Jsem v pohodě. Lovkyně upírů drsná jako šmirglpapír. Taaak.
Když jsem poklekla zpátky k tělu, Dolph se zdržel komentáře. Ani se na mě nepodíval. Zachoval se slušně. Snažila jsem se být objektivní a zjistit, co se dá. Nebylo to snadné. Ostatky se mi zamlouvaly mnohem víc, když jsem netušila, o jakou část těla jde. Teď jsem viděla jen krvavé zbytky. Nemohla jsem myslet na nic jiného, než že to kdysi bylo lidské tělo. „Kdysi bylo“ je celkem vhodný obrat.
„Žádné viditelné stopy po zbrani, ale to vám řekne koroner.“ Natáhla jsem se, abych se toho znovu dotkla, pak jsem se zarazila. „Pomůžeš mi to nadzvednout, abych se mohla podívat do hrudního koše? Tedy do toho, co zbylo z hrudního koše.“
Dolph odložil plachtu a pomohl mi zvednout ostatky. Byly lehčí než se zdály. Když jsme je obrátili na bok, vespodu nezůstalo nic. Všechny žebry chráněné orgány byly pryč. Pro celý svět to vypadalo jako hovězí žebra, až na kloub, k němuž měla být připojená paže. Zbyla ještě část klíční kosti.
„Dobrá,“ řekla jsem a znělo to poněkud zadýchaně. Vstala jsem, zkrvavené ruce jsem držela od těla. „Přikryj to, prosím.“
Učinil tak a narovnal se. „Tvé dojmy?“
„Násilí. Extrémní násilí. Nadlidská síla. Pachatel rozerval tělo holýma rukama.“
„Proč rukama?“
„Chybí stopy po noži.“ Zasmála jsem se, ale smích se změnil v zakuckání. „Do háje! Řekla bych, že někdo použil pilu, jako by porcoval krávu! Ale ty kosti…“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nebyl tu použit žádný mechanický nástroj.“
„Ještě něco?“
„Jo. Kde je zbytek toho zkurvenýho těla?“
„Projdi chodbou, druhé dveře vlevo.“
„Zbytek těla?“ V místnosti se zase začínalo dělat horko.
„Běž se podívat. Pak mi řekneš, co jsi viděla.“
„Sakra, Dolphe, vím, že nerad ovlivňuješ své odborníky, ale nechci tam vlézt naslepo.“
Jen se na mě upřeně díval.
„Alespoň mi odpověz na jednu otázku.“
„Možná. Na jakou?“
„Je to horší než tohle?“
Zdálo se, že o tom chvíli přemýšlí. „Ano a ne.“
„K čertu s tebou.“
„Pochopíš, až to uvidíš.“
Nechci to pochopit. Bert byl dočista urvaný nadšením z toho, že mi policie nabídla smlouvu. Tvrdil mi, že při práci pro policii získám cenné zkušenosti. Zatím jsem získala pouze širší paletu nočních můr.
Dolph mě vedl k další komnatě hrůzy. Ve skutečnosti vůbec nechci najít zbytek těla. Chci jít domů. Čekal před zavřenými dveřmi, dokud jsem nestanula vedle něj. Na dveřích visela kartónová vystřihovánka králíčka jako na Velikonoce. Přímo pod králíčkem vyšívaný nápis. Dětský pokoj.
„Dolphe.“ Znělo to velice tiše. Hluk z obýváku sem doléhal jen tlumeně.
„Ano?“
„Nic, nic.“ Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zvládnu to. Zvládnu to. Bože můj, nechci to zvládat. Polohlasně jsem zamumlala modlitbu, když se dveře otevřely dovnitř. V životě jsou chvíle, přes které se lze přenést pouze s trochou pomoci shůry. Vsadila bych se, že tohle bude jedna z nich.
Malým oknem proudilo dovnitř sluneční světlo, přes bílé záclony s kachničkami a králíčky vyšitými podél okraje. Po bleděmodrých stěnách tančily obrysy zvířátek. Nestála tu kolébka, jen jedna z takových těch postýlek se spouštěcí sítí. Neříká se jim postýlka pro velké děti, nebo tak nějak?
Nebylo tu zdaleka tolik krve. Díky ti, ó dobrý Bože. Kdo říká, že modlitby nikdy nejsou vyslyšeny? Ale ve čtverci jasného srpnového světla seděl plyšový medvídek. Medvídek máčený v krvi. Jedno kulaté skelněné oko překvapeně hledělo z rozježené falešné srsti.
Klekla jsem si vedle něj. Koberec nečvachtal, nevsákla se do něj žádná krev. Tak proč tady sakra sedí ten medvídek pokrytý srážející se krví? Pokud vidím, v místnosti žádná další krev není.
To ho sem někdo jenom posadil? Vzhlédla jsem a uvědomila si, že hledím na malou skříňku se zásuvkami s namalovanými králíčky. Když už jednou máte motiv, tak se ho držíte. Na bílém laku se skvěl jediný malý dokonalý otisk dlaně. Připlazila sem se k němu a pozvedla ruku pro porovnání. Nemám nijak velké ruce, spíš příliš malé i na ženu, ale tenhle otisk byl drobounký. Dva, tři, možná čtyři roky. Modré stěny, takže pravděpodobně chlapeček.
„Kolik bylo dítěti?“
„Na rubu fotky v obýváku je napsáno Benjamin Reynolds, tři roky.“
„Benjamin,“ zašeptala jsem a zírala na krvavý otisk. „V tomhle pokoji není tělo. Nikdo tu nebyl zabit.“
„Ne.“
„Proč jsi chtěl, abych to viděla?“ Vzhlédla jsem k němu, stále ještě vkleče.
„Tvůj názor nestojí za nic, pokud jsi neviděla všechno.“
„Ten zatracenej medvídek mě bude strašit.“
„Mě taky.“
Vstala jsem a potlačila nutkání uhladit si vzadu sukni. Je neuvěřitelné, kolikrát jsem si bezmyšlenkovitě upravila oblečení a upatlala se od krve. Ale tentokrát ne.
„Pod plachtou v obýváku je tělo toho chlapce?“ Jak jsem to říkala, modlila jsem se, aby odpověď zněla ne.
„Ne.“
Díkybohu. „Tělo matky?“
„Ano.“
„Kde je mrtvola dítěte?“
„Nemůžeme ho najít.“ Zaváhal, pak se zeptal: „Mohla ta věc sežrat dítě úplně celé?“
„Myslíš tak, že by nezbylo nic, co by se dalo najít?“
„Ano.“ Ve tváři byl o malilinko bledší. Já pravděpodobně taky.
„Je to možné, ale i nemrtví toho dokážou sežrat jen omezené množství.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Našli jste nějaké stopy po… dávení?“
„Dávení.“ Usmál se. „Hezké slovo. Ne. Ta bytost se nenasytila a pak nezvracela. Alespoň jsme nic nenašli.“
„Pak ten chlapec je pravděpodobně někde v okolí.“
„Mohl by být naživu?“
Vzhlédla jsem k němu. Chtěla jsem říct ano, ale věděla jsem, že odpověď je pravděpodobně ne. Udělala jsem kompromis. „Nevím.“
Dolph přikývl.
„Teď půjdeme do obýváku?“ zeptala jsem se.
„Ne.“ Bez jediného dalšího slova vyšel z místnosti. Následovala jsem ho. Co jiného jsem mohla dělat? Ale nespěchala jsem. Jestli si chce hrát na drsného mlčenlivého policajta, tak na mě sakra může počkat, než ho doženu.
Sledovala jsem jeho široká záda za roh, přes obývací pokoj a do kuchyně. Posuvné skleněné dveře vedly ven na terasu. Všude se válelo rozbité sklo. Zářivé střípky jiskřily v denním světle. Kuchyně byla bezchybně čistá, jako reklama z časopisu, modré kachlíčky a spousta světlého dřeva. „Hezká kuchyň,“ poznamenala jsem.
Viděla jsem muže přecházet po dvorku. Společnost se přesunula ven. Vysoký plot je skryl před očima zvědavých sousedů stejně, jako minulé noci vraha. Vedle nablýskaného dřezu stál jen jeden detektiv a něco škrábal do poznámkového bloku.
Dolph mi pokynul, abych se podívala blíž. „Okej… Něco prorazilo posuvnými dveřmi. Muselo to nadělat šílený kravál. I když byla zapnutá klimatizace – je to obrovské množství vymláceného skla… To prostě uslyšíš.“
„Myslíš?“
„Slyšel něco někdo ze sousedů?“ zajímala jsem se.
„Nikdo to nepřipustí.“
Přikývla jsem. „Zvuk tříštěného skla. Někdo se jde podívat, co se stalo, pravděpodobně muž. Některé sexistické stereotypy mají tuhý kořínek.“
„Co tím myslíš?“
„Odvážný lovec chrání rodinu.“
„Dobrá, řekněme, že to byl muž; co dál?“
„Vstoupí dovnitř, uvidí to, co se prolomilo dovnitř, vykřikne na svou ženu – pravděpodobně aby utekla. Vezmi dítě a utíkej.“
„Proč nezavolal policii?“
„V ložnici jsem neviděla telefon.“ Kývla jsem směrem k telefonu na zdi kuchyně. „Tohle je zřejmě jediný v domě. Musel by se k němu dostat přes bubáka.“
„Pokračuj.“
Ohlédla jsem se za sebe do obývacího pokoje. Plachtou přehozenou pohovku jsem měla přesně v zorném úhlu. „Ta bytost, ať už to bylo cokoli, vyřadila muže z boje. Rychle ho omráčila, srazila na zem, ale nezabila ho.“
„Proč ho nezabila?“
„Nezkoušej mě, Dolphe. V kuchyni není dost krve. Sežralo ho to v ložnici. Ať to bylo cokoli, neodvleklo by to mrtvého člověka do ložnice. Pronásledovalo ho to a zabilo ho to tam.“
„To není špatné. Chceš se mrknout do obýváku?“
Ani ne. Ale nahlas jsem neřekla nic. Z ženy toho zbylo víc. Horní část těla téměř netknutá. Kolem rukou papírové sáčky – získali jsme vzorky něčeho zpod nehtů oběti. Doufám, že to pomůže. Její široce otevřené hnědé oči zíraly do stropu. Vršek od pyžama se lepil na místo, kde mívala pas. Ztěžka jsem polkla a palcem a ukazováčkem jsem nadzvedla látku.
V jasném slunci se leskla páteř, vlhká a bílá. Visela jako šňůra vytržená ze zásuvky.
Dobrá. „Něco ji roztrhalo stejně jako… jejího muže v ložnici.“
„Jak víš, že to druhé je její muž?“
„Pokud neměli společnost, tak to musí být její muž. Neměli návštěvu, že ne?“
Dolph zavrtěl hlavou. „Pokud víme, tak ne.“
„Pak je to její manžel. Protože ona má pořád ještě všechna žebra a obě ruce.“ Pokusila jsem se potlačit vztek v hlase. Dolph za tohle nemůže. „Nejsem jeden z tvých policajtů. Takže bych ráda, abys mi přestal klást otázky, na které už znáš odpověď.“
Přikývl. „Dobře, dobře. Někdy zapomínám, že nejsi jeden z mých chlapců.“
„Ti dík.“
„Víš, co tím myslím.“
„Vím, a dokonce vím, že to myslíš jako poklonu, ale můžeme, prosím tě, naši debatu dokončit venku?“
„Jistě.“ Stáhl si zkrvavené rukavice a hodil je do otevřeného pytle na odpadky, který ležel v kuchyni. Učinila jsem totéž.
Polilo mě horko jako roztavená umělá hmota, ale bylo to příjemné, jaksi… čisté. Natáhla jsem do plic dlouhé doušky žhavého upoceného vzduchu. Jo, léto.
„Takže jsem měl pravdu, že vrah nebyl člověk?“ zeptal se Dolph.
Dva uniformovaní policisté udržovali dav mimo trávník, venku na ulici. Děti, rodiče, děcka na kolech. Vypadalo to jako zrůdný cirkus.
„Ne, nebyl to člověk. Na skle, kterým to prošlo, nezůstala žádná krev.“
„Všiml jsem si. Co to znamená?“
„Většina nemrtvých nekrvácí. S výjimkou upírů.“
„Většina?“
„Čerstvě mrtvé zombie mohou krvácet, ale upíři krvácejí téměř stejně jako lidé.“
„Takže si nemyslíš, že to byl upír?“
„Pokud byl, tak se sytil lidským masem. Ale upíři nemohou trávit pevnou potravu.“
„Ghúl?“
„Příliš daleko od hřbitova. A v domě by toho bylo víc zničeno. Ghúl by poničil nábytek jako zvíře.“
„Zombie?“
Potřásla jsem hlavou. „Upřímně řečeno, nevím. Existují takové bytosti jako masožravé zombie. Jsou vzácné, ale stává se.“
„Říkala jsi mi, že jsou tři zdokumentované případy. Taková zombie zůstává déle podobná člověku a nerozkládá se.“
Usmála jsem se. „Máš dobrou paměť. Správně. Masožravé zombie nehnijí, dokud je krmíš. Nebo alespoň nehnijí tak rychle.“
„Jsou agresivní?“
„Zatím ne.“
„Jsou zombie agresivní?“
„Jen pokud jim to přikážeš.“
„Co to znamená?“
„Pokud jsi dost mocný, můžeš zombii přikázat, aby někoho zabila.“
„Zombie jako vražedný nástroj?“
Přikývla jsem. „Ano, tak nějak.“
„Kdo by něco takového dokázal?“
„Nejsem si jistá, že právě tohle je náš případ.“
„Já vím. Ale kdo by to mohl udělat?“
„No, sakra, třeba já bych mohla. Ale neudělala bych to. A neznám nikoho, kdo by mohl a udělal by to.“
„To nech na nás.“ Vytáhl svůj malý poznámkový blok.
„Vážně chceš, abych ti řekla jména svých přátel, aby ses jich mohl ptát, jestli náhodou neoživili zombii a neposlali ji zabít tyhle lidi?“
„Prosím.“
Povzdechla jsem si. „To se mi snad jen zdá. No dobrá. Já, Manny Rodriguez, Peter Burke a…“ Spolkla jsem slova, která už málem vyzradila třetí jméno.
„Co je?“
„Nic. Jen jsem si vzpomněla, že v tomhle týdnu jdu na Burkeho pohřeb. Je mrtvý, takže pochybuji, že by patřil mezi podezřelé.“
Dolph se na mě upřeně díval, ve tváři jasně vepsané podezření. „Jsi si jistá, že to jsou všechna jména, která mi chceš říct?“
„Jestli si ještě na někoho vzpomenu, tak ti dám vědět.“ Hleděla jsem na něj velkýma, naprosto upřímnýma očima. Vidíš, vůbec nic nemám za lubem.
„Přesně to uděláš, Anito.“
„Rozhodně.“
Usmál se a zavrtěl hlavou. „Koho chráníš?“
„Sebe.“ Zatvářil se zmateně. „Řekněme, že nechci, aby se na mě někdo naštval.“
„Kdo?“
Pohlédla jsem vzhůru, na čisté srpnové nebe. „Myslíš, že bude pršet?“
„Ksakru, Anito, potřebuju tvou pomoc.“
„Už jsem ti pomohla.“
„To jméno.“
„Zatím ne. Ověřím si to a pokud pojmu podezření, slibuju, že se podělím.“
„To je od tebe úžasně velkorysé.“ Pomalu začínal rudnout, od krku nahoru. Nikdy předtím jsem neviděla Dolpha naštvaného. Obávám se, že teď se to změní.
„První mrtvý byl bezdomovec. Mysleli jsme, že se opil, usnul a dostali ho ghúlové. Našli jsme ho přímo u hřbitova. Jasné jako facka, že ano?“ S každým slovem trochu zvýšil hlas.
„Pak jsme našli milenecký páreček. Puberťáci se muchlovali v klukově autě. Mrtví. Stále ještě nedaleko hřbitova. Zavolali jsme exterminátory a kněze. Případ uzavřen.“ Ztišil hlas, ale bylo to, jako by spolkl křik. Hlas měl napjatý a téměř hmatatelně prosáklý vztekem.
„Teď tohle. Je to tatáž zrůda, ať je to ksakru cokoliv. Jsme na míle od nejbližšího podělanýho hřbitova. Není to ghúl. Možná, že kdybych tě zavolal k prvnímu nebo alespoň k druhému případu, tak se tohle nemuselo stát. Ale začínal jsem mít dojem, že se v tomhle nadpřirozeném sajrajtu vyznám. Teď už mám nějaké zkušenosti, ale nestačí to. Ani zdaleka to nestačí.“ Mohutnýma rukama drtil zápisník.
„To je nejdelší řeč, jakou jsem od tebe kdy slyšela.“
Napůl se zasmál. „Potřebuji to jméno, Anito.“
„Dominga Salvadorová. Je nejvyšší vúdú kněžkou na celém Středozápadě. Ale pokud za ní pošleš policii, nebude se s vámi vůbec bavit. Nikdo z nich se s vámi nebude bavit.“
„Ale s tebou by si promluvili?“
„Ano.“
„Dobře, ale chci od tebe mít zprávy do zítřka.“
„Nevím, jestli se mi podaří domluvit s ní schůzku tak rychle.“
„Buď to udělej ty nebo to udělám já.“
„Dobrá, dobrá, nějak to zařídím.“
„Díky, Anito. Teď alespoň máme odkud začít.“
„Možná to vůbec není zombie, Dolphe. Jenom se dohaduji.“
„Co jiného by to mohlo být?“
„Kdyby na skle zůstala krev, řekla bych, že možná lykantrop.“
„Skvěle, přesně to jsem potřeboval – kožoměnec urvaný ze řetězu.“
„Ale na střepech nebyla krev.“
„Takže pravděpodobně jde o nějaký druh nemrtvého,“ doplnil.
„Přesně.“
„Promluv si s Domingou Salvadorovou a podej mi hlášení. Meteleskum bleskum.“
„Jasně, jasně, seržo.“
Udělal na mě obličej a odešel zpátky do domu. Radši on než já. Já musím jen jet domů, převléknout se a připravit se na oživování mrtvého. Až se dnes setmí, mám před sebou tři klienty v řadě – nebo spíš v hrobě?
Terapeut Ellen Grisholmové je přesvědčen, že pro Ellen bude dobrá konfrontace s otcem, který ji obtěžoval. Problém je, že otec je už několik měsíců mrtvý. Takže musím pana Grisholma povolat z hrobu, aby mu jeho dcera mohla říct, jaký je zkurvysyn. Terapeut tvrdil, že to bude očišťující. Když na to máte doktorát, tak asi máte právo říkat takové věci.
Další dvě oživení jsou obvyklejší: zpochybněná závěť a hlavní svědek obžaloby, který byl tak nezdvořilý, že umřel na srdeční příhodu dřív, než šel svědčit k soudu. Pořád ještě není jisté, zda bude u soudu přípustné svědectví zombie, ale žalobci byli dost zoufalí na to, aby to zkusili a za tu možnost si zaplatili.
Stála jsem na hnědozeleném trávníku. Jsem ráda, že tahle rodina nebyla závislá na kropicím zařízení. Plýtvání vodou. Možná dokonce recyklovali plechovky a noviny. Možná to byli slušní přírodymilovní občané. A možná ne.
Jeden z uniformovaných mužů nadzvedl žlutou policejní pásku a pustil mě ven. Ignorovala jsem všechny lidi, kteří se na mě dívali, a nasedla do auta. Mám nejnovější model Nova. Mohla bych si dovolit něco lepšího, ale proč se tím zabývat? Tohle jezdí.
Volant byl příliš rozpálený na to, abych se ho mohla dotknout. Zapnula jsem klimatizaci a nechala auto ochladit. To, co jsem řekla Dolphovi o Dominze Salvadorové, byla pravda. Nebavila by se s policií, ale to není důvod, proč jsem se snažila její jméno vynechat.
Pokud by policie zaklepala na dveře Seňory Domingy, chtěla by vědět, kdo je poslal. A zjistila by to. Seňora je nejmocnější vaudunská kněžka, s níž jsem se kdy setkala. Povolat vraždící zombii je jen jedna z mnoha věcí, které by mohla udělat, kdyby se jí zachtělo.
Stručně řečeno, jsou horší bytosti než zombie, které se vám mohou jedné temné noci vyšplhat do okna. O tomhle aspektu své práce vím tak málo, jak to jen jde. Většinu z nich vynalezla Seňora.
Ne, nechci, aby na mě byla Dominga Salvadorová naštvaná. Takže to vypadá, že si s ní zítra budu muset promluvit. Bylo to tak trochu jako dojednat si schůzku s kmotrem vúdú. V tomto případě s kmotrou. Potíž je v tom, že tahle kmotra se mnou není spokojená. Dominga mi posílala pozvání, abych přišla k ní. Na její obřady. Zdvořile jsem odmítala. Myslím, že ji zklamalo, když jsem se stala křesťankou. Takže se mi dařilo vyhýbat se osobnímu setkání s ní. Až doteď.
Budu se ptát nejmocnější vaudunské kněžky v celých Spojených státech – ne-li v celé Severní Americe – jestli náhodou neoživila zombii. A jestli ta zombie náhodou nechodí kolem a na její příkaz nevraždí lidi. Zbláznila jsem se? Možná. Zdá se, že zítra budu mít další náročný den.
4
Rozdrnčel se budík. Obrátila jsem se a plácla jsem po knoflících na horní části digitálního časoměřiče. Bůh ví, že jistě brzy trefím knoflík, kterým se to vypíná. Nakonec jsem se musela nadzvednout na lokti a opravdu otevřít oči. Vypnula jsem budík a zírala na zářící čísla. Šest ráno. Do háje. Dostala jsem se domů ve tři.
Proč jsem si nastavila budík na šestou? Nevzpomínám si. Nemyslí mi to zrovna nejlíp po pouhých třech hodinách spánku. Lehla jsem si zase zpátky do dosud teplého hnízdečka z pokrývek. Už mi klesala víčka, když jsem si vzpomněla. Dominga Salvadorová.
Souhlasila s tím, že se se mnou setká dnes v sedm. Povídejte mi něco o schůzce u snídaně. Vyprostila jsem se zpod deky a chvíli jen seděla na okraji postele. V bytě vládl naprostý klid. Jediným zvukem bylo tlumené hučení klimatizace. Ticho jako na pohřbu.
Vstala jsem, hlavou mi vířily myšlenky na zkrvavené plyšové medvídky.
O patnáct minut později jsem byla oblečená. Vždycky se sprchuji po příchodu z práce bez ohledu na to, jak pozdě to je. Nedokázala bych vystát představu, že jdu do postele, do krásně čistého povlečení, umatlaná od zaschlé kuřecí krve. Někdy je to kozí krev, ale častěji kuřecí.
Co se týče oblečení, udělala jsem kompromis, abych ukázala úctu, a zároveň se nerozpustila v horku. Bylo by to jednoduché, kdybych ovšem neměla v úmyslu mít s sebou zbraň. Řekněte, že jsem paranoidní, ale nevycházím bez ní z bytu.
Vybledlé džíny, ponožky a tenisky – to byla snadná volba. K tomu dozadu k pasu pouzdro Uncle Mike’s na vnitřní stranu kalhot s devítkou firestar. Firestar je záložní kousek, který vlastním kromě Browningu Hi-Power. Browning je příliš neskladný na to, aby se vešel do vnitřního pouzdra, ale Firestar sedí bezvadně.
Teď už potřebuju jenom tričko, které by skrylo pistoli, ale nechalo ji volnou, abych ji mohla vytáhnout a střílet. Obtížnější, než jak to zní. Nakonec jsem se rozhodla pro krátký vršek, které mi sahal sotva k pasu. Otočila jsem se před zrcadlem.
Zbraň zůstane schovaná, pokud se nezapomenu a nezvednu ruce příliš vysoko. Blůzka byla naneštěstí světlounce růžová. Co mě posedlo, že jsem si něco takového koupila, to si vážně nevzpomínám. Možná to byl dárek? Doufám. Představa, že jsem ve vážně utratila peníze za něco růžového, byla nesnesitelná.
Ještě jsem vůbec nerozhrnula závěsy. Celý byt se topil v šeru. Mám zvlášť objednané velmi těžké závěsy. Se sluncem se setkávám zřídka a nijak zvlášť mi neschází. Rozsvítila jsem světlo nad akváriem. Skaláry vypluly k hladině, otvírají zpomaleně tlamičky, žebrají.
Rybičky odpovídají mé představě o domácích zvířatech. Nemusíte s nimi chodit na procházku, uklízet po nich, ani je hlídat. Občas vyčistíte akvárium, nakrmíte je a je jim úplně šumafuk, kolik hodin pracujete přes čas.
Bytem zavanula vůně silné právě vařené kávy Mr. Coffee. Seděla jsem v kuchyni u stolu pro dva a srkala horkou černou kolumbijskou klasiku. Čerstvá zrnka, přímo z mrazáku, semletá na místě. Káva se jinak pít nedá. Ačkoli v nouzi nepohrdnu jakoukoliv, k níž se dostanu.
Zazvonil zvonek u dveří. Trhla jsem sebou a rozlila kávu po stole. Já a nervózní? Nechala jsem Firestar na kuchyňském stole, místo abych ji brala s sebou ke dveřím. Vidíte, vůbec nejsem paranoidní. Jen velmi, velmi opatrná.
Podívala jsem se kukátkem a otevřela. Na prahu stál Manny Rodriguez. Je asi o pět centimetrů vyšší než já, uhlově černé vlasy má prokvetlé šedou a bílou. Husté prameny rámují úzkou tvář s černým knírem. Je mu dvaapadesát a měla bych ho jako krytí v nebezpečných situacích raději než kohokoli jiného ze známých. S jedinou výjimkou.
Potřásli jsme si rukama, vždycky to tak děláme. Jeho stisk je pevný, dlaň suchá. Zašklebil se na mě, ukázal bělostné zuby ve snědé tváři. „Cítím kafe.“
Oplatila jsem mu škleb. „Vždyť víš, že to je to jediné, co snídám.“ Vešel dovnitř a já za ním zamkla dveře. Síla zvyku.
„Rosita si myslí, že se o sebe nestaráš.“ Téměř dokonale napodobil vyčítavý hlas své ženy, která má ještě silnější mexický přízvuk než on sám: „Je tak hubená, pořádně nejí. Chudák Anita, nemá manžela, dokonce ani přítele.“
Zakřenil se.
„Rosita zní přesně jako moje nevlastní matka. Judith umírá starostmi, že ze mě bude stará panna.“
„Kolik že ti je? Čtyřiadvacet?“
„Mhm.“
Jen zavrtěl hlavou. „Někdy ženám vážně nerozumím.“
Teď jsem byla na řadě já, abych se zakřenila. „A já jsem co? Sekaná játra?“
„Anito, ty víš, že jsem neměl na mysli…“
„Já vím, jsem jeden z chlapců. Chápu.“
„V práci jsi lepší než kdokoliv z našich chlapců.“
„Posaď se. A nech mě, ať ti naleju do krku trochu kafe, než se zase budeš cítit ve své kůži.“
„Děláš zbytečně problémy. Vždyť víš, co jsem chtěl říct.“ Upřeně se na mě zadíval svýma hlubokýma hnědýma očima, ve tváři vážný výraz.
Usmála jsem se. „Ano, vím, cos chtěl říct.“
Vybrala jsem jeden ze zhruba tuctu hrnků ve skříňce. Mé oblíbené hrníčky visí na rozvětveném věšáčku na lince.
Manny se usadil, upíjel kávu a díval se na hrnek. Byl červený a stálo na něm černě napsáno: „Jsem chladnokrevná mrcha, ale jsem v tom dobrá.“ Zasmál se, až mu kafe nateklo do nosu.
Já usrkávala kávu z hrníčku zdobeného střapatými malými tučňáčky. Nikdy to nepřiznám, ale je to můj oblíbený hrníček.
„Proč si svůj hrnek s tučňáky nevezmeš do práce?“ zeptal se Manny.
Bertův poslední geniální nápad byl, abychom všichni měli v práci své osobní hrnečky. Měl za to, že to dodá kanceláři na útulnosti. Přinesla jsem si šedivý hrníček s šedivým nápisem: „Je to špinavá práce a já ji mám udělat.“ Bert mě přiměl, abych si hrnek odnesla domů.
„Ráda Berta provokuju.“
„Takže budeš i nadále nosit nepřijatelné hrnečky.“
Usmála jsem se. „Mhm.“
Potřásl hlavou.
„Vážně si cením toho, že se mnou jdeš za Domingou.“
Pokrčil rameny. „Nemůžu tě přece nechat jít za tou ďábelskou ženou samotnou, ne?“
Zamračila jsem se nad tou charakteristikou. Nebo to byla urážka? „Tak nazývá Domingu tvoje manželka, ne ty.“
Pohlédl na pistoli, dosud ležící na stole. „Ale čistě pro jistotu si s sebou bereš zbraň.“
Zadívala jsem se na něj přes okraj hrnku. „Čistě pro jistotu.“
„Jestli dojde na to, že bychom se měli prostřílet ven, tak už bude pozdě. Všude tam jsou její osobní strážci.“
„Nemám v úmyslu nikoho zastřelit. Prostě jí položíme pár otázek. Toť vše.“
Ušklíbl se. „Por favor, Seňora Salvador, neoživila jste náhodou nedávno vraždící zombii?“
„Nech toho, Manny. Já vím, že je to trapné.“
„Trapné?“ Zavrtěl hlavou. „Prý trapné. Jestli naštveš Domingu Salvadorovou, tak to bude setsakra horší než trapné.“
„Nemusíš jít se mnou.“
„Požádala jsi o krytí mne.“ Usmál se tím úsměvem plným zářivých zubů, který projasnil celý jeho obličej. „Nepožádala jsi Charlese nebo Jamisona. Zavolala jsi mne, Anito, a to je ta největší poklona, jakou můžeš složit starému muži.“
„Nejsi starý muž.“ A myslela jsem to vážně.
„Moje žena mi neustále říká něco jiného. Rosita mi zakázala chodit s tebou na lov upírů, ale nemůže omezit moje aktivity spojené se zombiemi. Alespoň zatím ne.“
Překvapení se mi muselo zračit ve tváři, protože dodal:
„Vím, že s tebou před dvěma lety mluvila, když jsem byl v nemocnici.“
„Málem jsi umřel.“
„A kolik ty jsi měla zlámaných kostí?“
„Rositina žádost byla rozumná, Manny. Musíš myslet na své čtyři děti.“
„A jsem příliš starý na lovení upírů.“ V jeho hlase zazněla ironie, téměř hořkost.
„Ty nikdy nebudeš příliš starý.“
„Hezká představa.“ Dopil kávu. „Měli bychom jít. Nechci nechat Seňoru čekat.“
„Chraň Bůh.“
„Amen,“ uzavřel.
Dívala jsem se na něj, když oplachoval hrnek v dřezu. „Víš něco, o čem jsi mi neřekl?“
„Ne,“ odtušil.
Vypláchla jsem svůj vlastní hrneček, aniž bych ho spustila z očí. Cítila jsem, že se podezřívavě mračím. „Manny?“
„Čestné mexikánské, o ničem nevím.“
„Tak co se děje?“
„Víš, že jsem vyznával vaudunské náboženství, než mě Rosita přiměla konvertovat k čistému křesťanství.“
„Ano. A co?“
„Dominga Salvadorová nebyla jen moje kněžka, ale i moje milenka.“
Po několik úderů srdce jsem na něj zírala. „Děláš si srandu?“
Tvářil se velice vážně. „O něčem takovém bych nežertoval.“
Pokrčila jsem rameny. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak si lidé volí partnery. „Proto jsi mi mohl sjednat schůzku s ní tak rychle.“
Přikývl.
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“
„Protože by ses tam možná pokusila proplížit beze mne.“
„A to by bylo tak špatné?“
Jen se na mě díval, v hnědých očích měl nesmírnou vážnost. „Možná.“
Sebrala jsem pistoli ze stolu a uložila ji do pouzdra za kalhoty. Osm kulek. Do browningu se jich vejde čtrnáct. Ale buďme realisti – pokud bych potřebovala víc než osm kulek, jsem mrtvá. A Manny zrovna tak.
„Do hajzlu,“ zašeptala jsem.
„Co?“
„Cítím se, jako bych šla navštívit bubáka.“
Manny pokýval hlavou. „To není špatné přirovnání.“
Skvěle. Prostě kurňa zatraceně skvěle. Proč tohle dělám? Myslí mi prokmitla vzpomínka na zkrvaveného medvídka z pokojíčku Benjamina Reynoldse. Dobrá, vím, proč to dělám. Pokud je i ta nejmenší naděje, že ten chlapeček je pořád naživu, šla bych do horoucích pekel – kdybych měla nějakou šanci odtamtud zase vyjít. Nic z toho jsem neřekla nahlas. Nechtěla jsem vědět, jestli horoucí peklo náhodou také není dobré přirovnání.
5
Ve čtvrti stály starší domy, ze čtyřicátých, padesátých let. Trávníky zmíraly a hnědly nedostatkem vody. Nebyla tu žádná zavlažovací zařízení. Květiny v květináčích v blízkosti domů zápolily o přežití. Většinou petunie, muškáty a několik růžových keřů. Ulice čisté, úhledné, a o jeden blok dál vás můžou zastřelit proto, že máte špatnou barvu bundy.
V sousedství Seňořina domu přestaly působit gangy. I výrostci s automatickými zbraněmi se bojí věcí, které nemůžete zastavit kulkami bez ohledu na to, jak dobří jste střelci. Postříbřené kulky zraní upíra, ale nezabijí ho. Zabijí lykantropa, ale ne zombii. Můžete tu zatracenou věc rozsekat na kusy a oddělené části těla se za vámi pořád poplazí. Viděla jsem to. Není to hezké. Gangy nechávají Seňořin trávník na pokoji. Žádné násilí. Platí tu neustálé příměří.
Kolují historky o hispánském gangu, který si myslel, že má obranu proti gris-gris. Někteří lidé tvrdí, že bývalý vůdce gangu je pořád ještě v Dominžině sklepě a občas splní nějaký ten příkaz. Je to skvělý odstrašující příklad pro všechny mladistvé delikventy, kteří se vymkli z ruky.
Osobně jsem ji nikdy neviděla oživit zombii. Na druhou stranu jsem ji také nikdy neviděla povolávat hady. Budu radši, když to tak zůstane.
Dvoupatrový dům Seňory Salvadorové stojí zhruba na půlakrovém pozemku. Má hezký prostorný dvůr. Proti nabíleným zdem se vyjímaly jasně červené muškáty. Rudá a bílá. Krev a kost. Myslím, že náhodným kolemjdoucím ta symbolika neušla. Rozhodně neušla mně.
Manny zaparkoval na příjezdové cestě za krémově zbarveným Chevroletem Impala. Garáž pro dvě auta byla namalovaná na bílo, aby se hodila k domu. Po chodníku zarputile jezdila nahoru a dolů asi pětiletá holčička na tříkolce. Dva o málo starší chlapci seděli na schodech vedoucích ke krytému vchodu. Přestali si hrát a pohlédli na nás.
Za nimi stál u vchodu nějaký muž. Na sobě měl podpažní pouzdro hozené přes modré tričko bez rukávů. Už mu chyběl jen blikající neónový nápis „agresivní hovado“. Na chodníčku byly stopy po křídě. Pastelové kříže a nečitelné diagramy. Vypadaly jako součást dětských her, ale přesně to nebyly. Byly to symboly uctívání, které před domem nakreslili nějací nadšení stoupenci Seňory. Holčička na tříkolce přes ně jezdila sem a tam. Normálka, ne?
Následovala jsem Mannyho přes sluncem ztýraný trávník. Děvčátko na tříkolce nás teď sledovalo, opálenou tvářičku nečitelnou.
Manny si sundal sluneční brýle a na toho muže se usmál. „Buenos días, Antonio. Dlouho jsme se neviděli.“
„Sí,“ odtušil Antonio. Hlas měl hluboký a chmurný. Tmavé opálené paže měl volně zkřížené na hrudi. Tudíž měl pravačku přesně vedle pistole.
Využila jsem Mannyho tělo, aby mu stínilo výhled, a nedbale položila ruku vedle své vlastní zbraně. Heslo skautů: „Vždy připraven.“ Nebo to byli mariňáci?
„Stal se z tebe silný, pohledný muž,“ řekl Manny.
„Babička říká, že tě musím pustit dovnitř,“ odtušil Antonio.
„Je to moudrá žena.“
Antonio pokrčil rameny. „Je to Seňora.“ Zadíval se přes Mannyho na mne. „Kdo je tohle?“
„Seňorita Anita Blake.“ Manny ustoupil, takže jsem mohla popojít dopředu. Udělala jsem to, pravačku lehce opřenou v pase, jako bych se chtěla předvádět, ale bylo to nejblíž, jak jsem mohla mít ruku v dosahu zbraně.
Antonio na mne pohlédl. V tmavých očích měl vztek, ale to bylo všechno. Neměl ani zdaleka takový pohled jako bodyguardi Harolda Gaynora. Usmála jsem se. „Těší mě.“
Chvilku na mě podezřívavě šilhal, pak přikývl. Dál jsem se na něj usmívala a po jeho tváři se také rozlil úsměv. Myslí si, že s ním flirtuju. Ať si to myslí.
Řekl něco španělsky. Mohla jsem se jen usmát a zavrtět hlavou. Mluvil tiše, upřeně se na mě díval svýma tmavýma očima, koutek úst lehce pozvednutý. Nemusela jsem umět jazyk, abych věděla, že mi dělá návrhy. Nebo mě uráží.
Mannymu se napjaly svaly na krku, zrudnul ve tváři. Procedil cosi mezi zaťatými zuby.
Teď pro změnu zrudl Antonio. Natáhl se po pistoli. Vyšla jsem o dva schody výš, dotkla se jeho zápěstí, jako bych nevěděla, o co jde. Napětí v jeho paži bylo jako natažený škrticí drát.
Zářivě jsem se na něj usmála a zadržela jeho zápěstí. Přelétl očima z Mannyho na mě, napětí polevilo, ale nepustila jsem ho, dokud nenechal klesnout paži podél těla. Pozvedl mou ruku ke rtům a políbil ji. Rty bloudil po hřbetu mé ruky, ale pohled upíral na Mannyho. Naštvaný, plný vzteku.
Antonio má pistoli, ale je to amatér. Amatéry s pistolemi časem někdo zabije. Zajímalo by mě, jestli to Dominga Salvadorová ví? Možná je učiněný zázrak ve vúdú, ale vsadím se, že o pistolích toho moc neví, ani o tom, co je potřeba, aby je člověk pravidelně používal. Ať už je to cokoli, Antonio to nemá. Zabije vás, to ano. Bez problémů. Ale ze špatných důvodů. Z amatérských důvodů. Samozřejmě, budete pořád stejně mrtví.
Dovedl mě k sobě ke vchodu, aniž by pustil mou ruku. Mou levou ruku. Tu může držet klidně celý den. „Musím tě prohledat kvůli zbraním, Manueli.“
„Chápu,“ řekl Manny. Vystoupal nahoru a Antonio ustoupil, aby od něj měl odstup v případě, že by se na něj Manny chtěl vrhnout. Takže já jsem měla Antoniova záda jako na střelnici. To bylo nedbalé. Za jiných okolností smrtelné.
Nechal Mannyho opřít se o zábradlí u krytého vstupu jako při policejní prohlídce. Antonio věděl, co dělá, ale byla to vzteklá prohlídka. Spousta rychlých trhaných pohybů rukou, jako by ho štval pouhý Mannyho dotek. Starý dobrý Tony je pěkně prolezlý nenávistí.
Ani ho nenapadlo prohledat mě. Ts ts ts.
K zamřížovaným dveřím přistoupil druhý muž. Bylo mu asi tak mezi pětačtyřiceti a padesáti. Na sobě měl bílé tílko a přes něj rozepnutou kostkovanou košili. Rukávy měl zahrnuté tak daleko jak to jen šlo. Na čele se mu leskl pot. Vsadila bych se, že vzadu za pasem má pistoli. V černých vlasech měl přesně nad čelem bílý pramen. „Co ti trvá tak dlouho, Antonio?“ Hlas měl hluboký, s přízvukem.
„Musel jsem ho prohledat kvůli zbraním.“
Starší muž přikývl. „Oba dva vás přijme.“
Antonio ustoupil stranou a znovu zaujal své místo u vchodu. Když jsem procházela kolem, vydal mlaskavý zvuk. Cítila jsem, jak Manny strnul, ale dostali jsme se do obývacího pokoje, aniž by byl kdokoli zastřelen. Byli jsme na seznamu.
Obývák byl prostorný, po levé straně stála sedací souprava. U zdi piáno. Zajímalo by mě, kdo na něj hraje. Antonio? Hm, asi ne.
Následovali jsme našeho průvodce krátkou předsíní do velké kuchyně. Na černobíle kachlíkovanou podlahu dopadaly zlaté obdélníky slunečního světla. Podlaha byla stará, ale příslušenství nové. U zadní stěny zabírala řádný kus místa nová luxusní lednička s drtičem ledu a dávkovačem vody. Všechno bylo vyvedeno ve světle žluté: sklizňová zlatá a podzimní bronzová.
U kuchyňského stolu seděla žena, které bylo něco přes šedesát. Úzkou snědou tvář měla protkanou spoustou vrásek od úsměvů. Čistě bílé vlasy měla v týle stažené do drdolu. Seděla na židli vzpřímeně, štíhlé kostnaté ruce složené na desce stolu. Vypadala strašlivě neškodně. Hodná stará babička. Jestli je pravda pouhá čtvrtina toho, co jsem o ní slyšela, tak tohle je to nejlepší maskování, jaké jsem kdy viděla.
Usmála se a vztáhla ruce. Manny přistoupil blíž a přijal nabídku, rty přejel po jejích kloubech. „Ráda tě vidím, Manueli.“ Měla hluboký hlas, kontraalt se sametovým náznakem přízvuku.
„I já tebe, Domingo.“ Pustil její ruce a sedl si naproti ní.
Bystrýma černýma očima zalétla ke mně; já jsem pořád stála ve dveřích. „Tak, Anito Blakeová, konečně jsi ke mně přišla.“
Divná věta, kterou řekla. Pohlédla jsem na Mannyho. V náznaku pokrčil rameny. Taky neví, co tím myslela. Skvěle. „Netušila jsem, že mě dychtivě očekáváte, Seňoro.“
„Slyšela jsem o tobě vyprávět věci, chica. Úžasné věci.“ V těch černých očích a usměvavé tváři byl náznak, který nebyl ani trochu neškodný.
„Manny?“ zeptala jsem se.
„Já nic.“
„Ne, Manuel se mnou už nemluví. Jeho ženuška mu to zakazuje.“ Poslední věta zněla vztekle a hořce.
Panebože, nejmocnější vúdú kněžka celého Středozápadu se chová jako odvržená milenka. Do háje.
Obrátila ty rozhněvané černé oči na mne. „Všichni, kdo mají co do činění s vaudunskými obřady, časem přijdou k Seňoře Salvadorové.“
„Já nemám co do činění s vaudunskými obřady.“
Zasmála se tomu. Tím smíchem se jí zvlnily všechny vrásky na tváři. „Oživuješ mrtvé, zombie, a nemáš co do činění s vaudunskými obřady. Chica, to je ale zajímavé.“ Hlas jí přímo jiskřil upřímným pobavením. Byla jsem ráda, že si díky mně vylepšila náladu.
„Domingo, říkal jsem ti, proč se chceme sejít. Vyjádřil jsem se velmi jasně…“ začal Manny.
Mávnutím ruky ho umlčela. „Ano, do telefonu jsi byl velmi opatrný, Manueli.“ Naklonila se ke mně. „Vyjádřil se velmi jasně, že nepřijdeš, aby ses zúčastnila kteréhokoliv z mých pohanských rituálů.“ Hořkost v jejím hlase byla dost ostrá na to, aby se jí člověk zadávil.
„Pojď sem, chica,“ oslovila mě. Vztáhla ke mně jen jednu ruku, ne obě. Mám ji políbit stejně jako Manny. Mám dojem, že jsem nepřišla k papeži.
Pak jsem si uvědomila, že se jí nechci dotknout. Neudělala nic špatného. Přesto mě svaly na ramenou bolely napětím. Mám strach a nevím proč.
Přistoupila jsem k ní a vzala ji za ruku, nejistá, co s tou rukou mám dělat. Kůži měla hřejivou a suchou. Tak nějak mě usadila na židli, která k ní stála nejblíž, aniž pustila mou ruku. Cosi řekla tichým, hlubokým hlasem.
Zavrtěla jsem hlavou. „Promiňte, ale neumím španělsky.“
Volnou rukou se dotkla mých vlasů. „Vlasy černé jako vraní křídla. To není dědictví žádné bílé kůže.“
„Moje matka byla Mexičanka.“
„Přesto nemluvíš naším jazykem.“
Stále držela mou ruku, kterou jsem ovšem chtěla zpátky. „Zemřela, když jsem byla malá. Vychovávali mě otcovi příbuzní.“
„Ach tak.“
Vytáhla jsem ruku z jejího sevření a hned mi bylo lépe. Nic mi neudělala. Nic. Proč jsem ksakru tak lekavá? Náš průvodce s bílým pramenem vlasů zaujal místo za Seňořinými zády. Jasně jsem na něj viděla. Ruce měl v mém zorném poli. Viděla jsem na zadní dveře i na vstup do kuchyně. Nikdo se mi neplížil za zády. Ale chloupky vzadu na krku mi stály v pozoru.
Letmo jsem pohlédla na Mannyho, ale ten zíral na Domingu. Ruce měl na kuchyňském stole zaťaté tak, až mu naběhly žilky na kloubech.
Cítila jsem se jako na festivale zahraničních filmů bez titulků. Mohla jsem jen hádat, oč jde, ale nebyla jsem si jistá, zda hádám správně. Mráz běhající po zádech mi říkal, že se tu odehrává nějaké kejklířství. Mannyho reakce prozrazovala, že je možná určeno jemu.
Mannymu poklesla ramena. Uvolnil ruce z toho hrozného napětí. Bylo to zjevně jakési osvobození. Dominga se usmála, zářivý záblesk zubů. „Mohl jsi být tak mocný, mi corazón.“
„Nechtěl jsem moc, Domingo,“ odvětil.
Dívala jsem se z jednoho na druhého a nebyla si přesně jistá, co se právě stalo. Nebyla jsem si jistá, jestli to chci vědět. Jsem ochotna věřit tomu, že nevědomost je požehnání. Tak často jím skutečně je.
Obrátila ke mně rychlé tmavé oči. „A co ty, chica, ty chceš moc?“ Napětí v týle se mi rozšířilo po celém těle. Bylo to jako by mi po kůži pochodoval nějaký hmyz. Do hajzlu.
„Ne.“ Nádherně jednoduchá odpověď. Možná bych ji měla používat častěji.
„Možná ne teď, ale budeš ji chtít.“
Nelíbil se mi způsob, jakým to řekla. Bylo to směšné, sedět v prosluněné kuchyni, v půl osmé ráno, a mít strach. Ale bylo to tak. Strachy se mi svíral žaludek.
Hleděla na mě. Její oči byly jen očima. Neměly v sobě svůdnou moc upírů. Byly to jen oči, a přesto… Chloupky na mém týle se pokusily odplížit dolů po páteři. Po těle mi naskočila husí kůže, záchvěj štípavého tepla. Olízla jsem si rty a zadívala se na Domingu Salvadorovou.
Byla to magická facka. Zkouší mě. Už jsem to zažila. Lidé jsou tak fascinovaní tím, co dělám. Přesvědčení, že ovládám magii. Neovládám. Jsem spřízněna s mrtvými, ale to je něco jiného.
Oplácela jsem pohled jejích téměř černých očí a cítila jsem, jak se kácím dopředu. Bylo to jako padat bez hnutí. Svět se na okamžik tak nějak zhoupl, pak se znovu ustálil. Z těla mi vyrazil žár jako svíjející se žhnoucí provaz. Vyrazil proti stařeně. Zasáhl ji a já to pocítila jako ránu elektřinou.
Vstala jsem, zalapala po dechu. „Do prčic!“
„Anito, není ti nic?“ Manny teď také stál. Jemně mě vzal za paži.
„Nejsem si jistá. Co mi ksakru udělala?“
„Spíš co jsi udělala ty mně, chica,“ řekla Dominga. Vypadala poněkud pobledlá. Na čele se jí perlil pot.
Muž odstoupil od zdi, ruce volné a připravené. „Ne,“ zarazila ho Dominga, „Enzo, ne. Jsem v pořádku.“ Zněla zadýchaně, jako by byla běžela.
Zůstala jsem stát. Chci jít domů, teď hned, prosím.
„Nepřišli jsme sem kvůli tvým hrám, Domingo,“ upozornil ji Manny. Hlas se mu prohloubil vztekem a zdálo se mi, že i strachem. S tou druhou emocí jsem musela souhlasit.
„To není hra, Manueli. Copak jsi zapomněl všechno, co jsem tě učila? Všechno, čím jsi byl?“
„Nezapomněl jsem nic. Ale nepřivedl jsem ji sem, abys jí ubližovala.“
„Jestli jí bude ublíženo nebo ne, to záleží na ní, mi corazón.“
Ta poslední věta se mi moc nelíbila. „Vy nám nepomůžete. Chcete hrát hru na kočku a na myš. Jenže tahle myš odchází.“ Obrátila jsem se k odchodu, aniž bych spustila pozorný pohled z Enzoa. Ten není amatér.
„Ty nechceš najít toho chlapce, o němž mi Manny říkal, že jej unesli? Tříletý. Příliš malý na to, aby byl v rukou bokora.“
To mě zastavilo. Věděla, že mě to zastaví. K čertu s ní. „Co je to bokor?“
Usmála se. „Ty to opravdu nevíš, že?“
Zavrtěla jsem hlavou.
Její úsměv se rozšířil příjemným překvapením. „Polož pravou ruku na stůl, dlaní nahoru, por favor.“
„Pokud víte něco o tom dítěti, tak mi to prostě řekněte. Prosím.“
„Podstup moje malé zkoušky a já ti pomohu.“
„Jaké zkoušky?“ Doufala jsem, že to znělo tak podezřívavě, jak jsem se cítila.
Dominga se zasmála, byl to náhlý veselý zvuk. Hodil se ke všem těm vráskám od smíchu v její tváři. Oči jí téměř jiskřily veselím. Proč jen mám pocit, že se směje mně?
„No tak, chica, neublížím ti,“ prohlásila.
„Manny?“
„Pokud by chtěla udělat cokoliv, co by ti ublížilo, řeknu ti.“
Dominga ke mně vzhlédla, ve tváři vepsaný jakýsi zmatený údiv. „Slyšela jsem, že dokážeš oživit tři zombie za noc, jednu noc za druhou. Přesto jsi vskutku začátečnice.“
„Nevědomost je požehnáním,“ zamumlala jsem.
„Sedni si, chica. Tohle nebude bolet, slibuji.“
Tohle nebude bolet. Slibovalo to mnohem větší bolest na později. Posadila jsem se. „Každé zdržení může stát to dítě život.“ Snažila jsem se zapůsobit na její lepší já.
Naklonila se ke mně. „Opravdu si myslíš, že ten chlapec stále žije?“ Asi nemá žádné lepší já.
Odtáhla jsem se od ní. Nemohla jsem si pomoci. A nemohla jsem jí lhát. „Ne.“
„Pak máme dost času, ne?“
„Dost času na co?“
„Polož sem ruku, chica, por favor, pak zodpovím tvé otázky.“
Zhluboka jsem se nadechla a položila pravou ruku na stůl dlaní nahoru. Dělá tajemnou. Nenávidím lidi, kteří dělají tajemné.
Zpod stolu vytáhla malý černý váček, jako by ho měla celou dobu na klíně. Jako by tohle celé plánovala.
Manny na váček zíral, jako by každou chvíli mělo vylézt něco odporného. Těsně vedle. Dominga Salvadorová něco odporného vytáhla.
Bylo to kouzlo, gris-gris z černého peří, kousků kostí a mumifikovaného ptačího pařátu. Nejdřív jsem si myslela, že je to kuře, dokud jsem neuviděla silné černé spáry. Někde venku teď poletuje sokol nebo orel s dřevěnou nohou.
Představila jsem si, jak mi ty drápy zatne do masa a celá jsem se napjala, abych trhla rukou pryč. Ale ona prostě jen položila gris-gris do mé otevřené dlaně. Peří, kousky kostí, sušená sokolí noha. Nebylo to slizké. Nebolelo to. Ve skutečnosti jsem si připadala trošku hloupě.
Pak jsem to ucítila. Teplo. Ta věc, která mi ležela na dlani, hřála. Ještě před vteřinou tomu tak nebylo. „Co s tím děláte?“
Dominga neodpověděla. Vzhlédla jsem k ní, ale její pohled se pozorně upíral na mou ruku. Jako kočka těsně před skokem.
Znovu jsem se podívala dolů. Spár se zaťal, pak se uvolnil, zase se zaťal. Hýbal se mi na dlani. „Do hajzluuuu!“ Chtěla jsem vyskočit na nohy. Mršit tou hnusnou věcí na zem. Ale neudělala jsem to. Seděla jsem tam, všechny chloupky na těle mi trnuly, tep jsem cítila až v krku a nechala tu věc, ať se mi hýbe na ruce. „Dobrá,“ zněla jsem zadýchaně, „prošla jsem vaší malou zkouškou. A teď mi tu věc ksakru sundejte z dlaně!“
Dominga pařát jemně zvedla. Opatrně, aby se nedotkla mé kůže. Netušila jsem proč, ale ta snaha byla zřetelná.
„Ksakru, ksakru, krakru,“ šeptala jsem si polohlasně. Třela jsem si dlaň o žaludek a občas jsem zavadila o schovanou zbraň. Bylo uklidňující vědět, že kdyby došlo na nejhorší, tak ji mohu prostě zastřelit. Dřív, než mě vyděsí k smrti. „Můžeme se teď věnovat obchodním záležitostem?“ Můj hlas zněl téměř klidně. Bod pro mne.
Dominga hladila pařát v dlaních. „Způsobila jsi, že se spár pohnul. Byla jsi vyděšená, ale ne překvapená. Proč?“
Co jsem měla říct? Nic, s čím bych se jí chtěla svěřit. „Jsem spřízněna s mrtvými. Reagují na mne. Stejně jako někteří lidé umějí číst myšlenky.“
Usmála se. „Opravdu věříš, že tvá schopnost oživovat mrtvé je salonní kejklířství jako čtení myšlenek?“
Dominga se zjevně nikdy nesetkala s opravdu dobrým telepatem. Kdyby ano, nepohrdala by jimi tolik. Svým způsobem jsou stejně děsiví jako ona.
„Oživuji mrtvé, Seňoro. Je to jen má práce.“
„Tomu nevěříš o nic víc než já.“
„Opravdu velice se snažím.“
„Už tě někdo zkoušel přede mnou.“ Pronesla to jako větu oznamovací.
„Moje babička z matčiny strany, ale ne takhle.“ Ukázala jsem na stále ještě se pohybující ptačí nohu. Vypadala jako jedna z takových těch falešných rukou, které můžete koupit v obchodním domě Spencer’s. Teď, když jsem ji nedržela, mohla jsem se tvářit, že někde uvnitř to má maličké baterky. Tak.
„Ona vyznávala vaudun?“
Přikývla jsem.
„Proč jsi nestudovala pod jejím vedením?“
„Mám vrozený dar povolávat mrtvé z hrobu. To mi neurčuje náboženské preference.“
„Jsi křesťanka.“ Vyřkla to slovo jako by to bylo něco špatného.
„Tak jest.“ Vstala jsem. „Přála bych si, abych mohla říct, že mi bylo potěšením, ale nebylo.“
„Polož své otázky, chica.“
„Cože?“ Změna tématu byla na mě příliš rychlá.
„Zeptej se na cokoli, nač jsi se přišla zeptat.“
Pohlédla jsem na Mannyho. „Pokud říká, že ti odpoví, odpoví ti.“ Nezdál se tím zcela nadšený.
Znovu jsem si sedla. Ještě jedna urážka a odcházím. Ale pokud nám může opravdu pomoci… ksakru, mává mi před nosem tou tenkou nitkou naděje. A po tom, co jsem viděla v domě Reynoldsových, jsem se té nitky chytala.
Měla jsem v úmyslu být tak zdvořilá, jak to jen půjde, při formulaci otázky. Teď jsem to měla úplně na háku. „Oživila jste v několika posledních týdnech nějakou zombii?“
„Ano, pár ano,“ odvětila.
„Dobrá.“ Zaváhala jsem nad další otázkou. Vybavil se mi pocit, když se mi ta věc hýbala v dlani. Otřela jsem si ruku o kalhoty, jako bych mohla otřít i ten dojem. Co je to nejhorší, co mi může udělat, pokud ji urazím? Neptej se. „Poslala jste nějaké zombie za účelem… pomsty?“ Vida, to bylo zdvořilé. Úžasné.
„Žádné.“
„Jste si jistá?“
Usmála se. „Pamatovala bych si, kdybych vypustila vrahy ze záhrobí.“
„Vraždící zombie nemusí být vrazi.“
„Vážně?“ Povytáhla světlé obočí. „To máš tak velkou zkušenost s oživováním ‚vraždících‘ zombií?“
Odolala jsem nutkání kroutit se jako školáček přichycený při lži. „Jenom s jednou.“
„Pověz mi o tom.“
„Ne.“ Znělo to rozhodně. „Ne, to je soukromá záležitost.“ Soukromá noční můra, o niž se s vúdú lady opravdu nepodělím.
Rozhodla jsem se poněkud změnit téma. „Už jsem oživovala vrahy. Nechovali se o nic víc násilnicky než běžní nemrtví.“
„Kolik mrtvých jsi povolala z hrobu?“ zajímala se.
Pokrčila jsem rameny. „Nevím.“
„Zkus to…“ zdálo se, že hledá vhodné slovo, „… odhadnout.“
„Nemůžu. Musely jich být stovky.“
„Tisíc?“
„Nevím. Nevedu to v patrnosti.“
„A vede to v patrnosti tvůj šéf u společnosti Oživovatelé Inc?“
„Předpokládám, že všichni moji klienti jsou v seznamu, takže ano.“
Usmála se. „Zajímalo by mě přesné číslo.“
Co je na tom špatného? „Zjistím to, pokud budu moci.“
„Poslušné děvče.“ Vstala. „Neoživila jsem tu tvou ‚vraždící‘ zombii. Jestli to je to, co žere občany.“ Usmála se, téměř zasmála, jako by to bylo směšné. „Ale znám lidi, kteří se s tebou nikdy nebudou bavit. Lidi, kteří by byli toho strašného skutku schopni. Vyptám se jich a oni mi odpovědí. Vyzvím od nich pravdu a tu ti předám, Anito.“
Vyslovila moje jméno tak, jak mělo znít: Anííító. Znělo exoticky.
„Děkuji vám mnohokrát, Seňoro Salvadorová.“
„Ale je tady jedna laskavost, kterou budu žádat výměnou za tyto informace.“
Vsadila bych se, že teď půjde o něco nepříjemného. „A co by to bylo za laskavost, seňoro?“
„Chci, abys pro mne prošla ještě jednou zkouškou.“
Hleděla jsem na ni, čekala, že bude pokračovat, ale nepokračovala. „Jaký druh zkoušky?“ zeptala jsem se.
„Pojď se mnou do sklepa a uvidíš.“ Hlas jako med.
„Ne, Domingo,“ vložil se do hovoru Manny. Postavil se. „Anito, nic z toho, co by ti Seňora mohla říci, nestojí za to, co po tobě žádá.“
„Mohu si promluvit s lidmi a bytostmi, které s vámi nikdy mluvit nebudou, s žádným z vás. Při tom, jak dobří jste křesťané.“
„Pojď, Anito, nepotřebujeme její pomoc.“ Vyrazil ke dveřím. Nenásledovala jsem ho. Manny neviděl tu zmasakrovanou rodinu. Nezdálo se mu minulou noc o plyšových medvídcích pokrytých krví. Mně ano. Nemohu odejít, pokud mi ona může pomoci. Nejde o to, zda je Benjamin Reynolds živý nebo mrtvý. Ta bytost, ať už to bylo cokoliv, bude zabíjet znovu. A vsadila bych se, že to má něco společného s vúdú. Což není můj obor. Potřebuju pomoc a potřebuju ji rychle.
„Anito, pojď,“ dotkl se mé paže a popotáhl mě kousek ke dveřím.
„Pověz mi o té zkoušce.“
Dominga se vítězně usmála. Věděla, že mě dostala. Věděla, že neodejdu, dokud mi neslíbí pomoc. Sakra.
„Přesuňme se do sklepa, vysvětlím ti zkoušku tam.“
Mannyho stisk na mé paži zesílil. „Anito, nevíš, co děláš.“
Měl pravdu, ale… „Prostě zůstaň se mnou, Manny, kryj mě. Nedovol mi udělat nic, co by doopravdy bolelo. Ano?“
„Anito, cokoliv, co chce dělat tam dole, bude bolet. Možná ne fyzicky, ale bude to bolet.“
„Musím to udělat, Manny.“ Poplácala jsem ho po ruce a usmála se. „Bude to v pořádku.“
„Ne,“ trval na svém, „nebude.“
Nevěděla jsem, co na to říct, krom toho, že má pravděpodobně pravdu. Ale na tom nezáleží. Udělám to. Cokoliv po mně bude chtít, v rozumných mezích, pokud to zastaví ty vraždy. Pokud to zařídí tak, abych už nikdy nemusela vidět další napůl sežrané tělo.
Dominga se usmála. „Pojďme dolů.“
„Mohu mluvit s Anitou o samotě, Seňoro, por favor,“ ozval se Manny. Ruku měl pořád položenou na mé paži. Cítila jsem napětí v jeho svalech.
„Budeš mít zbytek tohoto krásného dne na to, aby sis s ní povídal, Manueli. Ale já mám jen tuhle kratičkou chvíli. Pokud pro mne podstoupí tuto zkoušku, slibuji, že jí pomohu, jakkoliv budu moci, abychom chytily vraha.“
To byla velmi silná nabídka. Spousta lidí s ní promluví jen z čiré hrůzy, jakou policie nikdy nevzbudí. Policie vás může nanejvýš zavřít. To není dostatečně odstrašující. Ale když se vám v noci oknem připlazí nemrtví… to odstrašující je.
Čtyři, možná pět lidí je už mrtvých. Mizerný způsob jak zemřít. „Už jsem řekla, že to udělám. Pojďme.“
Obešla stůl a vzala Mannyho za paži. Trhl sebou, jako by ho uhodila. Odtáhla ho ode mne. „Neublížím jí, Manueli. Přísahám.“
„Nevěřím ti, Domingo.“
Zasmála se. „Ale je to její volba, Manueli. Já ji nenutila.“
„Vydírala jsi ji, Domingo. Vydírala jsi ji bezpečím ostatních.“
Ohlédla se přes rameno. „Vydírala jsem tě, chica?“
„Ano,“ řekla jsem.
„Ano, je tvou žačkou, corazón. Má tvou upřímnost. A tvou odvahu.“
„Je statečná, ale ještě neviděla, co leží tam dole.“
Chtěla jsem se zeptat, co přesně je ve sklepě, ale nezeptala jsem se. Ve skutečnosti to nechci vědět. Lidé už mě varovali před nadpřirozeným svinstvem. Nechoď do toho pokoje, nestvůra tě sežere. Většinou tam je nestvůra a většinou se mě snaží sežrat. Ale až doposud jsem byla rychlejší nebo měla víc štěstí než nestvůry. Kéž by mi to vydrželo.
Přála jsem si, abych mohla uposlechnout Mannyho varování. Jít domů teď znělo vážně dobře, ale škaredily se na mě moje povinnosti. Povinnosti a šepotání nočních můr. Nechci vidět další zmasakrovanou rodinu.
Dominga vyvedla Mannyho z pokoje. Já ji následovala s Enzem v závěsu. Skvělý den na promenádu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář